| Vydáno 21.11.11 O kultuře a hudbě->Hudební recenze Nesnadná cesta divadelních Pražanů k Philu Glassovi
Když psal Philip Glass svou druhou operu Satyagraha, bylo mu málo přes čtyřicet. Předchozí šestihodinový (!) Einstein na pláži sice vynesl americkému minimalistovi zajímavou pověst, ale i chudobu. Živil se jako instalatér a taxíkář. Vtom přišla nabídka od města Rotterdamu. Jediná podmínka: musí to být „normální“ opera. V září 1980 tam pak měla Satyagraha premiéru. Reprezentativním dílem soudobé hudby se ovšem stala především díky inscenacím v Londýně a newyorské Metropolitní opeře (2007-8). Odtud se v obnovené podobě se stejnými inscenátory dostala v sobotním přímém přenosu do 1600 kin v 54 zemích včetně Česka.
Po Pádu domu Usherů (Státní opera 1999) a Krásce a zvířeti (2003) si operní Pražané mohli zkusit dalšího Glasse. Kino Světozor tentokrát nezaplnili a během čtyř hodin jich ještě ubylo. Škoda. Satyagraha je mimořádně originální, slohově čisté hudební divadlo, výtvarně zatím nejpronikavější z přenosů MET.
Libreto si Glass napsal s krajankou Constance de Jongovou podle posvátné hinduistické knihy Bhagavadgíty (Písně vznešeného), zpívá se tedy v sánskrtu. Zvukově velmi libě! Tři jednání a sedm scén ze života indického myslitele a politika Gándhího skutečně obsahují reality z jeho působení v Jižní Africe (1893-1914), časově ale poskládané na přeskáčku.
Působivější a srozumitelnější než příběhy je Glassova rozjímavá hudba, plynoucí s volnou vážností veletoků, prolnutá Ghándhího filozofií nenásilného boje za rovnoprávnost. Melodické motivy jsou působivé, hypnotické a glassovsky opakované a krátké, i nejsilnější závěrečná Ghándhího árie je pouze osmitónová. Jemný zvuk smyčců a dřev náladově se vine s barvami sboru i sólistů v čele s folklorně prostým tenorem Američana Richarda Crofta v titulní roli, herecky majestátně klidné.
Úžasným britským vkladem této Satyagrahy jsou režie (Phelim McDermott) a výprava (Julian Crouch). Za všechny příklady umocnění Glassovy hudby aspoň jeden: opovržlivé staccatové chachachatání sboru sedících, barevně pestrých snobů.
Newyorčané v MET dlouho tleskali vstoje.
Zdroj: Hospodářské noviny, 21.11.2011 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články