Vydáno 06.06.12 O kultuře a hudbě->Hudební recenze Nora Jonesová bere hořké pilulky Mnohem blíž než k oblíbeným zpěvačkám svého dospívání, černým Američankám Billii Holidayové, Nině Simonové nebo Ettě Jamesové, má dnes jejich krajanka Norah Jonesová k Angličance Kate Bushové nebo Islanďance Björk. Tedy blíž k poklidnému, sebezpytnému písničkářství na hranici folku i country, dál od jazzu a rhythm and blues.
Zvukem nového, pátého studiového alba Little Broken Hearts (Poraněná srdíčka) se Jonesová zatím nejvíc vzdálila svému debutu Come Away With Me, oceněnému v roce 2002 pěti cenami Grammy. Ostatně žánrová křivka její kariéry byla rozkývaná vždycky. V roce 1996 sedmnáctiletá Jonesová vyhrála dvě studentské kategorie v prestižní anketě Down Beatu (zpěv i skladba), pět let nato zpívala na albu s Kvartetem Charlieho Huntera anglické písničky od elegantních Roxy Music a plachého Nicka Draka. Téměř nikdy nepřebírala nic, co leze do uší snadno. Přinejmenším vkus podědila Po otci, světově proslulém indickém sitáristovi Ravi Shankarovi, zřejmě podědila i dramaturgickou náročnost. A na svých posledních třech je albech je už autorkou či spoluautorkou všech skladeb. KDYŽ SI TEXT NEROZUMÍ S HUDBOU Svůj hlasový nástroj Jonesová ovládá virtuózně. Žádnému jejímu tónu nechybí samet, klid ani volnost. Přesto producent, spoluautor a spoluhráč Brian „Danger Mouse“ Burton často dává víc prostoru svým klávesám a baskytaře, jak je zvyklý z filmové hudby. Takovým přearanžovaným místům – třeba v závěru All A Dream – jakoby právě chyběl kus filmu. Ona sama svou dokreslující sílu nemají. I tak je bezesporu co poslouchat, žádné aranžérské ani skladatelské banality na albu nejsou. Bohužel ne vždy se tu ale hlas, nástroje, skladba a text sčítají a málokdy umocňují. Všudypřítomné milostné ztráty a zklamání vidí Jonesová mnohdy překvapivě a tvrdě („když odsud odejdeme, nemůže to být horší, než když jsem přišli“; „cokoli řeknu, můžeš zahodit“). Ale hned vstupní melodie Good Morning si dost nerozumí s textem. A třeba Happy Pills (Pilulky na štěstí) mají v sobě hořkost, jaká je zcela mimo jejich popěvkový charakter. Nakolik jsou ty texty autentické, skutečné osobní? Důležité je pouze to, že jsou osobité. Jenže projev Jonesové je v souhrnu neosobitý, při vší technické dokonalosti výrazově téměř nehybný. JDE TO I BEZ NOŽŮ Že Jonesová opustila své jazzové sklony z prvního alba, nemusí být samo o sobě ani dobře, ani špatně. O čemkoli se dá zpívat jakkoli, pokud to vyzní přesvědčivě. Radůza – dodnes nedoceněná v našich rádiích ani televizích - v písničce Sedím tiše ze svého albového debutu zabíjí jaksi mezi řádky svého milence a člověk jde mráz po zádech. Jonesová to v Miriam ohlašuje naplno, ale odzpívá do prázdna. Škoda. Protože málokterá písničkářka umí tak zveršovat svou slabost, nenaplněnost a touhu jako Norah Jonesová na tomto albu. Vyrovnanější a barvitější mohou být jistě vjemy posluchače, kterému nejsou srozumitelné anglické texty ani ve vloženém obalu. Kdo nepotřebuje jitřit své uši horce zvlněnými hlasy Amy Winehousové nebo aspoň Rihanny, komu je líp ve ztišenější společnosti Sadé, nových irských písničkářek nebo Suzanne Vegové, ten si účin Poraněných srdíček Nory Jonesové možná najde, aniž by k tomu potřeboval nože z titulního textu.
Norah Jones Little Broken Hearts 2012 Blue Note Records
Zdroj: Hospodářské noviny 05.06.2012 Autor: Jiří Černý |