| Vydáno 17.09.12 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Lepší Brzobohatý než chudší Quinn
(Jako vzpomínku na zesnulého herce zařazuju úryvek ze své dávné recenze muzikálu Zorba, který tehdy uvedlo Hudební divadlo v Karlíně.) Nevím, jak tu definici posoudí krajní liberálové, ale Zorbův filmový příběh je vlastně střetnutím volného trhu s volným duchem. Dělník Zorba se vrací z Ameriky na rodnou dědinu a protože chce svým krajanům pomoci, staví s nimi lanovku na svoz kmenů. Nadchne pro ni i spisovatele Nika, nakonec „investují“ všichni. Když se lanovka při slavnostním zahájení zřítí, všichni jsou na mizině. Do nastalého drtivého ticha začne Zorba pomalu tančit a nezničitelnou živočišností strhne i ostatní. Aneb i cesta může být cíl a radost ztroskotanců ze vzájemné pospolitosti je víc než ušlý zisk. Ve filmu je krásných scén řada, ale Quinnův tanec Řeka Zorby se stal pojmem. Hemingwayovská životní vůle ze Starce a moře, zbavená ale patosu osamělosti a zradostnělá schopností okamžitě k sobě přimknout i bázlivé.
Muzikál je na Zorbovi postaven ještě víc než film.
Amerického libretistu Josepha Steina možná k práci inspirovala nejen energie románového hrdiny, ale i jeho vlastní; měl za sebou fenomenální úspěch Šumaře na střeše a ve dvaapadesáti mu oslava zemitého a výrazného chlapa středního věku jistě nebyla nemilá. Jak ale hledat českého Quinna? Kde vzít chlapáka jakým býval Vlado Müller na Nové scéně v Bratislavě? Müllerů je málo a nových Quinnů ještě míň, i když se hledají po celé Broadwayi. Proto také, když tam Zorbu znovu uvedli v roce 1983, rozpomněli se na Anthonyho Quinna. Bylo mu osmašedesát.
Radoslav Brzobohatý byl při loňské premiéře o rok mladší. Odkládala se kvůli jeho operaci kyčelního kloubu, divadlo jiného Zorbu ani nehledalo. Doufalo, že herce nejlépe léčí nová role. A věřilo na typ. (Přestože jediné Brzobohatého muzikálové zkušenosti byly zcela jiné, senátor v Kleci bláznů a ministr v Andělovi s ďáblem v těle.) Na typ sladitelný s okolním karlínským prostředím, hereckým i diváckým. Nemáme sice Zorby na jevišti ani v hledišti, ale existují jejich čeští blíženci, s jejichž pomocí si můžeme Zorbu trochu „překládat“. Například starý Popper, který prodával vysavače a se ztrátou pěstoval prasata, jak to známe z povídek jeho syna Oty Pavla. Nebo jiný takový, evangelický farář Svatopluk Karásek, vášnivě neúspěšný v podnikání s heřmánkem, jeřabinami, šiškami a peřím, který své důvěřivé druhy dováděl až k tanci Řeka Zorby mnohokrát.
Kdesi tam a snad i poblíž rodného Slovácka, které „sa súdí“, se narodil Brzobohatého Zorba. Má dost prostoru, není ničím předem určen, ani kostýmem. Normální dělník pendlující mezi městem a venkovem. Nečaruje s hlasem ani s žádným jiným vnějškovým sexappealem. Žádný exot, spíš podšívka, pro kterého je téměř potěšením vysvětlovat, proč opět neudělal co slíbil a jak je to vlastně pro všechny lepší. Jeho mimika se radostně zrychluje, gesta zvětšují - rozpřaženýma rukama jakoby rozdával všechno dobro, co se do vteřiny vejde - a vůbec celá postava je živější než býváme u herce poslední dobou zvyklí. Brzobohatý si s ní hraje a v detailech ji patrně obměňuje podle okamžité nálady: například v neděli se jeho Zorba zasnuboval razantněji než dva dny poté, 11.1.2000. A třebaže jeho soustředění v některých chvílích, kdy na něj není upnuta pozornost, poněkud klesá, výhřevností celkového výkonu umožňuje každému divákovi prožít si svůj „tanec Řeka Zorby“. Ostatně zatímco tanec bere Brzobohatý vážně, zpěv často nahrazuje polomluvou, ve snaze zvýraznit slovo. Paradoxně tím umenšuje jak melodii, tak text. A naopak: múzicky rozkvete, když buď naplno svým zajímavě zvrásněným hlasem zpívá nebo opravdu - jako v závěru - rapuje a využívá tím nejen myšlenku, ale i její rytmickou, hudební náplň.
|
Nejčtenější články