| Vydáno 22.12.12 O kultuře a hudbě->Hudební recenze Objevný písničkový Blázinec
S mimořádnými nahrávkami tuzemských písničkářských stálic tento rok nešetřil. I ze srovnání s Nohavicovým albem Tak mě tu máš, Radůziným Ocelovým městem a Plíhalovými Vzduchoprázdninami se však svou objevností skví Blázinec, premiéra takřka neznámé autorské dvojice Lstibůrek/Král.
Kdo by si pustil Blázinec naslepo, aniž by předem četl „osoby a obsazení“, možná by hádal na autorství Vladimíra Merty, Oldřicha Janoty, Jiřího Smrže nebo i Jana Budaře, nejmladšího z této náročné a trvanlivé kategorie na pomezí nadčasového folku a šansonu.
Až když začnete mezi čtrnácti zpěváky rozpoznávat přinejmenším Jiřího Suchého, Marka Ebena, Tomáše Kluse nebo Báru Basikovou a pohlédnete na obal, „tajemství“ je prozrazeno: celý Blázinec vymysleli dva autoři, někdejší spolužáci z pražské konzervatoře Jaroslava Ježka. Texty Robina Krále (nar.1981, vnuk básníka Iva Štuky) zhudebnil a zaranžoval Jan Lstibůrek (1982), baskytarista s praxí mj. ve skupině Toxique, Orchestru Karla Vlacha a studijním pobytem na amsterodamské konzervatoři. A k hotovým písničkám si navrhli a vyzvali ideální interprety.
V PRVNÍ OSOBĚ A TAKY O SOBĚ
Normálním člověkem Davida Kollera počínaje až po závěrečnou V noci se mi zdálo, s Petrou Páchovou, Lstibůrkovou menželkou, vystihuje každý text nějakou duševní poruchu. Přesto se Blázinec vůbec nepodobá výčtu diagnóz. Všichni interpreti zpívají nebo zpola vyprávějí nejen v první osobě, ale jakoby opravdu za sebe. Někdy překvapivě, s odstupem (Multifobik Wabi Daněk: „mám strach/že v noci potkám svýho bráchu/a nejvíc ze všeho/se bojím toho strachu“), jindy v očekávanější roli (Narcis Tomáše Hanáka), ale pokaždé s důrazem vůči posluchači. Jejich blázinec se spíš než Bohnicím podobá světu kohokoli z nás.
Královy verše mohou řadit k vrcholům svého repertoáru i zúčastnění autorští mistři. Třeba Jiří Suchý coby Klaustrofobik: „mé tělo stlačené je zahrabáno v písku/uvnitř se zatínají nejdrobnější svaly/zadřené zrnko na dně obelisku/kde jsou ty ruce/co mě zakopaly.“ Nebo Marek Eben, Zaznamenávač: „Cestička životem je tuze hrbolatá/je třeba stále znovu zálohovat data/vždyť srdce dotepe a rozplyne se dotek/a kdo jsem byl, se pozná jenom z fotek“
DĚLAJÍ ČEST JEŽKOVU JMÉNU
Královy rýmy jsou bez výjimky štěpné, většinou zvukomalebné a původní, nikdy ne laciné. Nad to a především plné myšlenek a obrazů. Pedagog Ježkovy konzervatoře Jiří Šlupka Svěrák může být se svým absolventem textařství a scénáristiky (a bakalářem estetiky na filozofické fakultě UK) tuze spokojený.
Texty Blázince se ke zhudebnění přímo nabízely; nejvíc svou rytmičností a tématickou pestrostí. Ani Jan Lstibůrek přitom nezapřel svého učitele, jazzového skladatele, aranžéra, dirigenta a pianistu Milana Svobodu. Každé téma pojal jinak po svém, nejčastěji se směsí osamělosti, humoru a zvukového podivínství (mezi dvaceti nástroji mj. harmonium, psací stroj, pikola, basklarinet, flétna, tuba). Nikde si nepomohl rutinou. Ani v Árii láskou posedlé, s osobitou sopranistkou Vandou Šípovou, mozartovskou Donou Annou z bratislavské opery.
Zdánlivě křehkou konstrukci Blázince bezpečně vyztužují čtyři různé miniatury Autistky s obdivuhodně přesnou a prostou Ewou Farnou.
Jan Lstibůrek/Robin Král
Blázinec
Wiselimits 2012
Zdroj: prosinec 2012, Hospodářské noviny Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články