| Vydáno 22.04.13 O kultuře a hudbě->Hudební recenze Ten odřený hlas
Clapton si udělal radost a na nové album pozval své děti. Old Sock se houpe od reggae k filmovým slaďákům.
To jsou ale paradoxy! Londýnské zdi byly v úžasných 60.letech počmárány nápisy CLAPTON JE BŮH kvůli jeho kytarovému kouzelnictví, ale víc než čtyřicet posledních let je známější svým hlasem. Přitom dvojalbum Layla & Other Assorted Love Songs, kterým koncem roku 1970 začal zpěvácký věhlas Erica Claptona, odmítl plachý Angličan uvést pod svým jménem a titulkovou slávu přenechal americké bluesrockové skupině Derek And The Dominoes. Proto má Claptonovo nové studiové album Old Sock (Starý šlágr) pořadové číslo pouze 21.
ZASE REGGAE POD PALMAMI
Už obal s palmami a letním nebem vyvolají vzpomínku na Claptonovo album 461 Ocean Boulevard a rok 1974, kdy Londýnem houpalo jamajské reggae. Však to album – i díky předělávce I Shot The Sheriff a Yvonně „Maří Magdaleně“ Ellimanové – zůstalo nejvýraznějším Claptonovým počinem až do CD Unplugged, jež mu za rok 1992 vyneslo půltucet gramofónků Americké akademie. Od té doby se i od Claptonova zpívání očekávalo jen to nejlepší.
Úvodní písničku Further On Down The Road si Clapton vybral z alba Giant Step (1968) od Taj Mahala. Její afroamerický autor v ní hraje na banjo i foukací harmoniku. Kabát reggae dobře padne i několika dalším nahrávkám, téhle ale nejlíp.
Ne vysloveně hvězdný a přitom osobitý host zdobí i další skladbu: oklahomský mistr kytarové i zpěvní střídmosti J.J.Cale svou Angel. Pro Calovu popularitu udělal vděčný Clapton už dříve mnoho, podobně jako u nás Petr Kalandra. Nicméně účinnost Claptonova a Calova společného CD The Road To Escondido (2006) se prozatím zdá nedostižná.
Pomalým filmovým slaďákem The Folks Who Live On The Hill (1937) se tu Clapton prvně, ne však naposled, noří do dávnověku populární hudby, croonerských časů Binga Crosbyho. Clapton jakoby to ale spíš odposlouchal od jazzovější Peggy Leeové. I lesem smyčců londýnského dirigenta Nicka Inghama si klestí cestu rázně, ne však proti duchu Inghamova aranžmá.
BÁJEČNÝ BRATR BYL STRÝČEK
Ještě starší je evergreen All Of Me, ozkoušený swingaři od Franka Sinatry až po Michaela Bublého. Ke Claptonovi se v něm svým hlasem i kontrabasem nenuceně přidává i Paul McCartney. Ten měl podobnou hudbu rád už jako Beatle, kdy se nechtělo věřit, že mu někdy bude čtyřiašedesát. Claptonova láska má ale kořeny hlubší. Popsal je v poznámce k albu Reptile (2001). K CD Old Sock by se hodila ještě víc.
Clapton věnoval Reptile svému strýčkovi Adrianovi, jehož většinu dětství považoval za svého bratra. A Claptonovi domnělí rodiče byli doopravdy jeho prarodiči. Svou matku, která ho měla jako svobodná a šestnáctiletá, posléze přivítal jako sestru. „..v tom období mého života se utvářel můj vkus v hudbě, výtvarnictví, autech atd., a to hlavně díky báječnému kamarádství se strýčkem Adrianem a jeho ženou Sylvií.“
Jak Clapton tuhle hudbu podává, se dalo předpokládat, stejně jako třeba to, jak hrává blues s afroamerickými hosty. Komu se nějaký žánr nelíbí (nebo líbí), tomu bude (nebo nebude) vadit i ta interpretační předpověditelnost.
Je svého druhu odvaha vybrat si klasickou countryovou Born To Lose poté, co Ray Charles nezapomenutelně nahrál Modern Sounds in Country and Western Music (1962). Karel Gott s Jiřím Štaidlem by mohli vyprávět. I Clapton vsadil na sílu melodie, jenže ji přestrojil do hospodsky útulného shufflu a sentiment potlačil.
CHUŤ DO ZPÍVÁNÍ.
V Goodnight Irene dává Clapton svým odřeným hlasem i s doprovodem housliček pocítit, že tuhle oposlouchanou „autobusovku“ kdysi vymyslel černošský trestanec Leadbelly. Pro Your One And Only Man volí klid; jako když autor Otis Redding sedí a pozoruje dění v zálivu. Do Gotta Get Over zapojí – na albu víckrát - soulový ženský sbor, sám frázuje trochu jako Bobby Darin, mezi swingem a rockem, energicky. „Musím se dostat na druhý břeh“. Zkraje volná Till Your Well Runs Dry, měnící několikrát tempo, není víc ani míň než pěkná pocta princi reggae Peteru Toshovi. Proč si čerstvý osmašedesátník vybíral tak různorodý repertoár? Podle výsledků soudě, měl chuť si právě tohle zazpívat.
Trochu mimo večírek jsou dvě nové skladby od tria Bramhall II/Stanley/Costová. U Every Little Thing je vysvětlení v textu: „Chci slyšet zpěv svých dětí“. A opravdu slyší tři dcery.
Básnivější a silnější, nadosobní vyznání je v závěrečné písni bratří Gershwinů, poslední kterou kdy napsali, Our Love Is Here To Stay: „radia, telefon a kino jsou jen nicotnosti...ale naše láska tu bude věčně.“
Zdroj: Hospodářské noviny, 22.04.2013 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články