| Vydáno 09.05.13 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Knopflerova hvězda nevyhasíná
Světoví rockeři s trpkostí říkávali, že každý je jen tak úspěšný jako jeho poslední nahrávka. A tak hvězdy spíš spoléhaly na svou slavnou minulost - i britský kytarista, skladatel a zpěvák Mark Knopfler, kdykoli k nám od roku 1996 přijel. Lidé od něj čekali hity z éry jeho slavné skupiny Dire Straits. A dostali je.
V úterý to bylo v Praze trochu jinak.
Pověstně klidný a neokázalý Knopfler, který neudělá jediný rychlejší krok a je soustředěný jen na svou hudbu, hned mezi prvních sedm písniček zařadil pět ze zatím posledního a ze všech osmi sólových alb nejlepšího, z dvojdisku Privateering (Korzárství).
Ze hry i zpěvu třiašedesátiletého vrstevníka Bruce Springsteena, Toma Waitse nebo Petera Gabriela přitom vyzařovala stejná niterná síla, jakou jsem zažil na londýnském koncertu Dire Straits v roce 1979. Je to i tím, že někdejší novinář začal hudební kariéru až v osmadvaceti a je míň opotřebovaný?
PESTŘEJŠÍ, NEŽ BÝVÁVAL
Držitel pěti Grammy má pověst, jaké se ani jiné prestižní ceny nevyrovnají: zahraje na kytaru rock, folk, country, blues a vlastně cokoli tak citlivě a krásně, že kdekdo občas stojí o Knopflerovu pomoc. Včetně Boba Dylana na nedávném turné v USA.
Umí svými zvukovými i slovními obrazy Romeo And Juliet i Telegraph Road vyvolat takřka chrámové pohnutí, dokáže rozdunět halu i rockovou jízdou Sultans Of Swing, ale vedle těch drahokamů z doby Dire Straits lehce vkládá do koncertní mozaiky i písničkovité kamínky Corned Beef City, I Used To Cold, Gator Blood nebo titulní Privateering. Knofpler nedává svému hlasu zvukový úbor pirátů, jak to mistrně dělával Waldemar Matuška; příběh nevyhrává, jen pozorně, s nadhledem vypráví. Ne hospodská scéna, ale romantizující rytina.
Jak na dvojalbu, tak na koncertu zaperlila Miss You Blues, Knopflerem nově otextovaná lidová píseň Deep Blue Sea, tak stará, že její začátky nedohlédne ani žijící folkový patriarcha Pete Seeger, který ji zpíval zamlada. Miss You Blues je i další důvod k vděčnosti J.J.Calovi, americkému písničkáři, od něhož se i kytarový maestro Knopfler učil sdělné prostotě.
Keltství ještě přibylo
Dalo se přeslechnout, jak Knopfler představil své spoluhráče, ale ne to, co multiinstrumentalista a spoluproducent Guy Fletcher, baskytarista Glenn Worf, skotský houslista John McCusker, kytarista Richard Bennett, pianista Jim Cox (zrozený z boogie?) i ostatní předváděli.
V některých skladbách bylo od každého stylu něco, ale ničeho nadbytek. Celý koncert byl hudebním svátkem, pro mě z nejsilnějších v posledních letech. Sebekratší sólo fléten nebo houslí mělo stejnou krásu jako velké plochy celé skupiny. Maně se mi přitom vybavovaly vzpomínky na první sestavu keltského rocku Alana Stivella nebo na irské Chieftains, kteří si taky pozvali Knopflera – jako zpěváka – na své album.
Po necelých dvou hodinách a patnácti skladbách si aréna vytleskala dva přídavky, So Far Away (Dire Straits: Brothers In Arm) a Piper To The End (z CD Get Lucky). Z vděčných pohledů i gest Knopflerových muzikantů se zdálo, že nemít před sebou nabitý zájezd, přidali by víc.
Hvězda Marka Knopflera nevyhasíná a čistá hudba beze všech apartních vycpávek má stále své posluchače.
Zdroj: Hospodářské noviny 09.05.2013 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články