| Vydáno 30.11.13 O kultuře a hudbě->Hudební nahrávky Zpěvačka, kterou si nikdo nepřivlastnil
Dřív než kohokoli napadlo vydat s jejím pevným, přímočarým a přirozeným altem byť třeba jenom sólový singl, jakoby se za třiadvacetiletou Pavlínou Braunovou zavřela zem. Proto je tento disk spolu s malou deskou Minnesnegrů (z roku 1988) první - a kdoví jestli ne i poslední - příležitostí pro ty, kdo ji dodnes neslyšeli, poznat, proč na ni dodnes s obdivem vzpomínají muzikanti jako Pavlína Jíšová, Ivo Viktorin, Pavel Žalman Lohonka, Vlasta Redl nebo Jiří Smrž.
Měla výbornou pověst, která ji předbíhala. A tak když Žalman na podzim 1985 opustil Minnesenegry a do svého "a spol." pozval Tondu Hlaváče a Pavlínu Jíšovou, v nových Minnesengrech, které dal dohromady Pavel Anděl Pokorný s Vojtou Zíchou a Jiřím Smržem, se v roce 1986 objevila Pavlína Braunová.
"Když byla na pódiu, vše ostatní bylo pro ni mimo. Nezáleželo jí ani na oblečení a vůbec na ničem vnějším," vzpomínal na jednu z nejtalentovanějších českých zpěvaček osmdesátých let Jiří Smrž. "S Pavlínou nějak ze skupiny odešla jiskra, pak už se měnily spíš jen tóniny pro různé zpěvačky."
Z tehdejších Minnesengrů si ji vryla do paměti i další zpěvačka skupiny, Monika Vodičková-Klimentová: „Ona byla hodné svá. Nenechala se ovlivnit žádnými módními trendy, v hudbě ani v oblékání. Něčím byla až taková klučičí. Zároveň byla velice jemná a kdyby se člověk do jejího světa dostal, asi by tam bylo hezky. Byla zvláštní typ, rozhodně se klukům líbila. Málokomu se podařilo ji poznat blíž, ona si k sobě hned tak někoho nepustila. Byla strašně ctižádostivá, šla si tvrdě za svým. Věděla, co chce a co nechce. Na první dojem mohla působit jako chladná, cílevědomá, až arogantní. Ale jak jsem pak zjistila, to byla spíš její obranná póza."
Rodem byla ze Sokolova, ve znamení Ryb (5.3.1965). Devatenáctiletá přišla do Plzně studovat pedagogickou fakultu, obor čeština–hudební výchova. Doma zůstal s rodiči mladší bratr Vojta. V západních Čechách se pohybovala mezi několika skupinami se svým přítelem Jirkou Vopavou, později hráčem Copu. Nejdéle byli v bluegrassových CHBQ a Faltonu, pokus o folkovou Fresku trval jen půl roku. Svá studia přerušila Pavlína dvakrát: poprvé pracovala nějaký čas jako uklízečka u Spojů a zase se vrátila. Když ale Jirka odešel v roce 1986 na vojnu, opustila fakultu, kolej i Plzeň. Nastěhovala se k babičce do Strakonic a dostala se na jihočeskou scénu: začala souběžně zpívat s týneckou skupinou Sem tam a o něco víc s Minnesengry. Vedle příležitostných perkusí hrávala coby budoucí možná učitelka i na klávesové nástroje a zjara 1988 si koupila syntezátor.
Tehdy ji ve Vítkovicích při natáčení Porta-live 1988 potkal taky Vlasta Redl:
„Jako muzikantku jsem ji téměř neznal, hrála celé dny na sluchátka ty svoje fugy, z toho bylo slyšet jen klepání syntezátorových kláves. Jako zpěvačka mně trochu zapadala do takového toho jihočeského modelu, kde se téměř všechny v něčem podobají Jíšové. Jednou s námi ale výborně jamovala blues, to je u ženské nezvyklé... Byla extrémně inteligentní. Dělali jsme si jen tak pro zábavu Karpovův test, ona udělala 169 bodů, víc než všichni ostatní. Asi měla fenomenální paměť. S ní se ani nedalo pořádně pohádat, ona všechno věděla. Byla ten typ, který si nelze přivlastnit, musela mít svou svobodu... Měla zrovna nové klávesy Roland JXBP, domluvil jsem se s ní, že mi je půjčí na natáčení mé desky Na výletě. Šel jsem tehdy do studia úplně bez muziky a ještě k tomu mě jeden kámoš, Tonda, strašil: Tohle nedělej, to se už nehraje. Ona mi párkrát dobře poradila, to bylo pro mě důležité.“
Jaká byla mimo pódium? V poznámkovém bloku se mi ze vzpomínek současníků pomalu skládal obraz nevšední dívky:
Nadprůměrně inteligentní. – Ohromně svobodná, divoká. – Zaujatá čtenářka. Zbyly po ní roztroušené deníkové poznámky. – Hodně ctižádostivá. – Z ničeho si nedělala problémy. – Upřímná a přímá. – Svým způsobem čistá, netajila ani své neřesti. – Nesnažila se mít jen samé přátele. – Silná osobnost. – Spolehlivá.
Právě kvůli té její spolehlivosti bylo zlověstné, když se šestého srpna 1988 neobjevila v Českých Budějovicích na srazu Minnesengrů, se kterými měla jet na koncert někam k Lipnu. Že přijíždí ze Strakonic stopem bylo běžné, to už nikoho nelekalo. Jenomže tehdy nepřijela vůbec. Pátrání bezpečnosti, kamarádů i jasnovidců vedlo na několik míst včetně domu přímo uprostřed Českých Budějovic, zůstalo však bez výsledku. Nepatrný zbyteček naděje směřoval do exilu, i když Pavlína prý uměla svobodně žít i v komunistickém zadrátování. Po listopadu 1989 se i tato vidina jakéhosi nejvzdálenějšího bydliště začala rozplývat.
A nebýt Jiřího Smrže, který pro Pavlínu napsal několik krásných písniček, a zvukaře Jana Friedla, který je nahrál a zachoval, nezbyla by nám ani radost z jejího hlasu a inspirace ze všeho, co je pod ním slyšet.
(Autor v tomto textu použil i pasáže ze svých článků v časopisu Folk & Country, Jiskry z nerozžitého talentu Pavlíny Braunové (1998, 7-8, str.14-15) a Modlitba za nezvěstnou zpěvačku (1999, 9, str. 12-13).
Zdroj: Sleevenote k CD Pavlíny Braunové, Bílé místo Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články