| Vydáno 23.12.13 Kam za Jiřím Černým Rozloučení s Pavlem Bobkem (Dokument 12)
Vážená rodino Pavla Bobka, jeho přátelé a posluchači. Cesta, která vedla Pavla celým jeho hudebním i mimouměleckým životem, byla tak přímá a krásná, že se po ní budeme ještě dlouho ohlížet s obdivem a radostí. Pavel patřil už od padesátých let k našim nejstylovějším interpretům amerického rokenrolu.
Této hudbě, dlouho oficiálně ostouzené, podstatně pomohl k veřejnému uznání hlavně svými výkony v rámci skupiny Olympic během padesáti pěti repríz koncertního pořadu Ondráš podotýká v divadle Semafor. Kdo zažil léta 1963 až 64, těžko zapomene na suverenitu, s jakou Pavel ze sebe sypal písničky svého prvního idolu Buddyho Hollyho. Postupně začal Pavel ve své sólové kariéře zpívat česky a rozšířil svůj repertoár o hudbu country. I v tomto typu rychle dospěl k vrcholu a sám se stal měřítkem přesvědčivé interpretace. Nikdy neslevil ze svého, snad vrozeného, citu pro uměřenost, temporytmickou přesnost a hlasovou výraznost. Hudebníky a textaře si vybíral stejně jako svůj repertoár - k obrazu svému. Nikdy se nehnal za dalším a dalším vršením úspěchů, kterých dosáhl. I proto si jeho zpěv zachovával typickou eleganci, hravost a lehkost.
Jestliže zpočátku své kariéry usiloval o stylovou věrnost, čím dál víc se dopracovával k poznání, že důležitější než žánr je píseň sama a že každá vyžaduje jiný přístup. A tak se stal i jedním z nejlepších zpívajících vypravěčů a dokázal najít perly i mezi písničkami z Itálie nebo Švédska. Jak zpíval v písničce American Pie, „jenom opuštěných písní se bál.“
My ale dobře víme, že tohle nebezpečí Pavlovi nehrozilo. Jeho se písně držely. Stejně jako jeho rodina a všichni, kdo ho poznali.
Pavel Bobek zaslouženě došel jako zpěvák, jako muž i jako kamarád až k okamžiku, kdy mohl zazpívat: Bůh má mě rád.
I nás musel mít Bůh rád, když k nám více než půl století posílal Pavla Bobka. Děkujeme.
|
Nejčtenější články