| Vydáno 28.04.14 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Jak Mozartovi rozumějí v New Yorku
Ze šesti sólistů a tří hlavních inscenátorů (dirigent, režisérka, scénograf) sobotního přenosu Mozartovy opery Cosí fan tutte z newyorské MET bylo sedm rodilých Američanů. V historii přenosů do českých kin (od sezóny 2007/8) byl večer výjimečný hned zkraje. Šedovlasý James Levine už seděl u pultu; dojel tam na elektrické židli, po téměř tříleté vynucené přestávce očekávaný s podobným vytržením jako když vbíhá na rockové koncerty Mick Jagger, stejného ročníku 1943.
V předehře se zaskvěly i kamery. Detailními záběry tváře i rukou dirigenta a klarinetisty, flétnisty a fagotisty ještě umocnily přesnost a radost Mozartovy předposlední opery. Rekordních 2482 představení, oddiripogovaných Levinem, se z pouhého čísla měnilo v hravost.
Říká se, že árie z Cosí fan tutte nejsou moc známé. A že ani libretista Lorenzo Da Ponte napotřetí neposloužil Mozartovi tak jako předtím. Co si má hudba počít s převleky mileneckých dvojic a požitkářstvím protkaným věrností? V Národním divadle moravskoslezském na to šli v roce 2006 s elegantní erotikou a Nohavicovým hovorovým překladem. Nálada držela skvěle, hudba jakž takž.
Levine stejnou hudbu diriguje, jakoby krásnější nepoznal. Snad si řekl, že ani Mozart se náladovým sřetězením moc netrápil. Láskyplná vyznání, jaká zpívají zejména Dorabella a Fiordiligi, mají hudební hloubkou daleko k frivolnímu humoru. A tenorového Ferranda obdařil Mozart štědřeji než jeho oborového kolegu Ottavia z Dona Giovanniho. Nebo je to zásluha zvonivých výšek Matthewa Polenzaniho?
Režisérka Lesley Koenigová nastudovala stejnou operu v MET s Levinem už v roce 1996; dokáže, aby se podle nepsaného zákona MET neztratil skladatel, příběh, divák ani sólisté. Výborně zpívali všichni, nejen sopranistka Daniela De Niesse, okatě přitažlivá komorná Despina. Isabel Leonardová (Dorabella) od začátku pnula své pevné mezzosopránové oblouky s jistotou letošní rossiniovské Rosiny tří amerických divadel, Suzanne Phillipsová (Fiordiligi) se zaskvěla hlavně v dramatických koloraturách druhého jednání.
Maurizio Muraro se rolí Dona Alfonsa vesele prointrikoval a naplnil i představu o italském basu včetně krásných mezzavoce. Moskevského barytonistu Rodiona Pogossova si možná pamatují v Karlových Varech: vyhrál tu dvořákovskou soutěž 1998. Jako Guglielmo doslova perlil mimicky, gesticky i tónově.
Zdroj: Hospodářské noviny 04.28.2014 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články