| Vydáno 19.01.15 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Veselou vdovu v MET rozjasnila Flemingová
Newyorská Metropolitní opera se v sobotu chtěla svižně - ve valčících a kankánech Veselé vdovy - přenést do druhé poloviny svých přímých přenosů letošní sezóny.
Volba se zdála bezproblémová. Pátá a nejslavnější z osmadvaceti operet Franze Lehára za bezmála 110 roků své existence mnohokrát zdobila i repertoár operních hvězd včetně úžasné nahrávky Elizabethy Schwarzkopfové z roku 1953.
Předehrou plných slavných motivů se gesticky i mimicky obdařený britský dirigent Andrew Davis takřka protančil. Pak už inscenaci především určila broadwayská režisérka a choreografka Susan Stromanová. Ve shodě s novým anglickým překladem Jeremyho Samse potlačila z původního scénáře kdysi aktuální černohorské reálie – velkovévodství Pontevedro připomínalo tehdejší knížectví Monte Negro – a pokusila se rozehrát milostné a finanční zápletky.
Chvílemi to šlo ztuha a čekání na zpívaná a taneční čísla se vleklo. Divák si v kině párkrát nechtěně připomněl i operetní šarže, basového mrzoutského velvyslance (Thomas Allen) nebo jeho usilovně potrhlého úředníka Njeguše (Carson Elrod). Herecky a především pěvecky na tom byli líp i v ne právě vděčné úloze vedlejší milenecké dvojice velvyslancova žena Valencienne (muzikálová hvězda Kelli O´Harová) a její tenorový nápadník Camille de Rosillon (Alek Shrader).
Zhruba do přestávky se zdálo, že téhle klasické operetě občas „padá řemen“ a vinou dialogů ani hudba maďarsko-vídeňsko-pařížská nejiskří jak by mohla a měla.
Zprvu mnoho nespravily ani výstupy titulní hrdinky Hanny. Renée Flemingová, asi největší sopránová stálice souboru, potřebovala pro plný výkon ve své třiadvacáté roli v MET melodie, do kterých se mohla opřít. Zpěv o Vilje přednesla krásně. A vysloveně se rozžila, když reagovala na svého partnera Danila. Znovu se ukázala jako umělkyně se smyslem pro hereckou i hlasovou souhru. V tom byla svá a nenapodobitelná vždycky; nejvíc v někdejším nastudování Massenetovy opery Thais jako partnerka Thomase Hampsona. (Mimochodem: za čtrnáct dní se hodně očekává od jeho čtyřrole zloducha v Hoffmanových povídkách.)
Mužný americký barytonista Nathan Gunn coby Danilo možná není tak charismatický jako Hampson, nicméně byl vedle Flemingové nejsilnější osobností newyorské Veselé vdovy. Ať už zásluha patřila jemu, Flemingové, režisérce nebo všem dohromady.
Absolutoriom si vysloužili tanečníci, hlavně tanečnice. Stromanová jim, pravda, ani jako choreografka nevymyslela nic překvapivého. Pokud ale představení chytilo zejména v závěru opravdu vůni Paříže z počátku dvacátého století, pak díky baletnímu švihu, preciznosti a eleganci.
Kdo z našinců si potrpí na regionální hrdost, mohl snad být i spokojený, že pražský konzervatorista a Fibichův žák, česky mluvící Franz Léhár, repertoárově pomohl – při nejmenším ekonomicky – jednomu slavnému divadelnímu domu.
Zdroj: Hospodářské noviny 19.01.2015 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články