| Vydáno 03.02.15 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Slavný Hampson tentokrát řekl ďáblovi ne
Středobodem sobotního přenosu Hoffmanových povídek z newyorské Metropolitní opery nebyl oproti očekávání Thomas Hampson jako proměnlivý představitel čtyř zloduchů. Suverénem večera se stal jeho protihráč v titulní roli romantického rozervaného básníka osmatřicetiletý Vittorio Grigolo.
Předposlední ze 102 jevištních děl popařížštělého německého skladatele Jacquese Offenbacha má své slavné zápisy i v dějinách českého divadla. Při brněnské premiéře v roce 1891 Hoffmanna zpíval budoucí sólista MET, jednadvacetiletý Karel Burian, podle kritiky Leoše Janáčka „ve zpěvu i hře výborný“. Nastudování v pražském Divadle 5.května v roce 1946 pak uchvátilo avantgardní režií Alfreda Radoka, scénografií Josefa Svobody a čtyřrolí basisty Ladislava Mráze.
V New Yorku teď s novými sólisty obnovili, co jsme od nich v českých kinech poznali už před pěti lety. Ze staré sestavy zůstala jen Kate Lindseyová. Ve dvojí úloze básníkovy Múzy i jeho přítele Nicklausse ještě víc než sametovým mezzosopránem opět upoutává nezapomenutelnou, tajemně bledou tvářností a neméně osobitou mimikou. Lindseyová tak alespoň místy dodává i na záhadnosti básníkovým povídkám o třech jeho láskách.
Vittorio Grigolo, loňský debutant v Londýně i v MET, zpívá Hoffmanna výtečně, v tradici nejzvučnějších, dramaticky i lyricky rozkřídlených italských tenorů. Postupně se nalézá i herecky. Své postavě ovšem nemůže vtisknout polohy bezmála mystické, kafkovské, o jakých se v rozhovoru o přestávce zmiňoval režisér Bartlett Sher. Ty u Offenbacha lze hledat těžko, účinnost jeho hudby je prostší.
Z ženských úloh je pěvecky i divadelně nejvděčnější Olympia, loutka vynálezce Spalanzaniho. Erin Morleyová je v koloraturách i strojových pohybech přesná, i když ne tak půvabná jako před pěti lety Kathleen Kimová.
V tehdejších stopách Anny Nětrebkové coby nemocné, upřímně zamilované Antonie i kurtizány Stelly jde letos Hibla Gerzmava. (Svým původem maně připomene, že Abcházsko se nemusí chlubit jen písničkářem Bulatem Okudžavou.) Jako Antonia dojímá, jako Stella je omyl. I kostymérský. Z celovečerního čekání na cynickou krásku zbude nešikovná šlapka.
Nejslavnější ze současných barytonů MET, Thomas Hampson, je pro čtyři ďábelské role tak rostlý, že neobsadit ho by byla inscenátorská sebevražda. A nebo chladná úvaha, že tohle zpívání vyžaduje dokonalého basbarytonistu, včetně basových hloubek. Hampson je nemá. Čekání, až výborně zazpívá pověstnou zrcadlovou árii, se táhne. I někdejší znělost všech jeho poloh zůstává spíš vzpomínkou.
Zdroj: Hospodářské noviny 02.02.2015 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články