| Vydáno 27.04.15 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Od Carusa přes Queen k Álvarezovi
Perlami obdivovaného i opovrhovaného hudebního směru verismu - Mascagniho Sedlákem kavalírem a Leoncavallovými Komedianty - završila newyorská Metropolitní opera (MET) další sezónu přenosů do kin. Strhující napětí sobotního večera od začátku nasadila především režie. To nebývá v MET často.
Aniž by podlehl svodům drastických příběhů, končících vraždami, Sir David McVicar režíroval každou z oper, hraných v MET takto pohromadě už od roku 1893, v duchu její hudby. Už propojení slavné Mascagniho předehry s otevřenou oponou a osamělou postavou zrazované a zrazující Santuzzy uprostřed jeviště mířilo víc k antickému dramatu než k promenádě notorických melodií. Nizozemská sopranistka Eva-Maria Westbroeková se díky své přesné, přirozené a proměnlivé mimice stala hlavní postavou opery ještě dřív, než poprvé zazpívala. (A našinci se zachtělo vidět, jak asi dělá Prodanou nevěstu, Věc Makropulos nebo Juliettu.)
Stále lepší argentinský tenorista Marcelo Álvarez přednesl Turiddovu Sicilianu tradičně za scénou, toho večera bez patřičného lesku. Naplno se rozezněl v loučení s matkou a rozehrál až v Komediantech. Svůdné Lole stačily její zorničky; Ginger Costa-Jacksonová světélkovala jak Viktorka od splavu. Gruzínský hrdinný, dramatický barytonista George Gagnidze není zrovna typem sedláka Alfia. V hravém popěvku o koníkovi se rytmicky trochu rozešel s jinak dokonalým orchestrem šéfdirigenta Fabia Lusiho a setrvale jistým sborem. I tak byl vedle úžasné Westbroekové nejpřesvědčivější.
Komedianti dlouho odvozovali svou slávu hlavně od Caniovy árie Směj se paňáco. Enrico Caruso za ni v roce 1903 dostal první v historii zlatých desek a démonický Freddie Mercury ze skupiny The Queen ji v roce 1984 citoval v písni It´s A Hard Life.
Árie má však místo ošidné i pro mistry pěvce: Canio se v něm trpce zachechtá šaškovskému údělu. Jenomže Álvarez nezaváhal v Komediantech nikde. Přerůstání z lyrického tenora v dramatického, které začalo před devíti lety v Trubadůrovi a pokračovalo Toskou a Carmen, tu vyvrcholilo. A režijní pojetí Cania coby alkoholika mu žnilo neustále hrát a nepřehrávat. Umístění árie do rozevírané opony připomnělo úvodní monolog Tonia Zda smím, pravý mistrovský kus pro Gagnidzeho baryton. Celý jeho současný výkon je spíš téma na esej, včetně ohlédnutí za rolemi v Tosce a Rigolettovi.
Vděčná úloha Caniovy přelétavé ženy Neddy znívala už s krásnějšími a mladšími hlasy, americká sopranistka Patricia Racettová v ní však představitelsky neztratila ani vteřinu. Opačně působil Lucas Meachem jako Silvio, její milý. Americký lyrický baryton bez chyb a bez erotické přitažlivosti. Jeho role je napsaná úplně jinak. Tím spíš vyniknul Beppe – Harlekýn, mrštný mladý tenor Andrew Stenson, oplývající lehkostí a humorem.
S režií si rozuměla i pestrá, ale nekřiklavá výprava – kamionové odpočívadlo ze 40.let - a odpovídající kostýmy. Originální choreografický nápad Andrewa George se třemi klauny šťastně ozvláštnil obě opery. Nadějný výhled do budoucna MET a opery vůbec.
Jiří Černý
Zdroj: Hospodářské noviny 27.04.2015 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články