| Vydáno 31.07.15 O kultuře a hudbě->Knihy Jak jsme rodili Poplach kolem Beatles
Už ani nevím, kdo mi v roce 1964 z vydavatelství Panton nabídnul, abych pro ně napsal knížku o skupině Beatles. Žádnou knížku jsem do té doby nevydal. Měl jsem sice napsané Zpěváky bez konzervatoře pro vydavatelství Mladá fronta, ale protože mě na pokyn Ústředního výboru ČSM právě vyhazovali z redaktorského místa v Mladém světě, vzali to po svazácku od podlahy a vrátili mi i hotový rukopis, zredigovaný Ladislavem Smoljakem. Nabídnul jsem ho do Československého spisovatele.
Mezitím jsem nějak sháněl materiály o Beatles. Pomáhala mi s tím, stejně jako s konečnou verzí rukopisu, moje první žena Miroslava. Podobně se podílela i na Zpěvácích bez konzervatoře. Tentokráte jsme se však dohodli, že knížku podepíšeme společně.
Jak jsem to během několika týdnů stihnul, je mi záhadou. Stále jsem ještě částečně chodil do redakce Mladého světa a odmítal opustit redakci „po dohodě“. Navíc jsme s Miroslavou každých čtrnáct dní připravovali a vysílali novou verzi rozhlasového soutěžního seriálu Dvanáct na houpačce.
Rockovou hudbou jsem se systematicky zabýval teprve po svém návratu z bezmála dvouleté vojenské služby v létě 1963 čili něco málo přes rok. Sehnat tehdy v Československu anglické hudební časopisy nebo desky byl malý zázrak. Zejména první roky mi vydatně pomáhal sekundista Smetanova kvarteta Lubomír Kostecký. Světově proslulí komorní umělci se na Západ dostávali bez problémů a pan Kostecký mi tam předplácel londýnský týdeník The Melody Maker. Myslím, že roční předplatné stávalo asi pět liber. Ty moje krejčovská maminka „odšila“ v modelech pro Kosteckého manželku paní Naděždu.
Cenzura, pokud se pamatuju, žádné číslo nezadržela, bdělejší začala být až od roku 1969 při zásilkách sanfranciského The Rolling Stone.
Nečekané štěstí mě potkalo v roce 1964 v podobě dvou britských gentlemanů. V rámci oficiální delegace přijeli do Prahy podívat se, jak to vypadá na našich školách. Tady narazili i na patnáctiletou Yvonne Přenosilovou a pak i na rockera Pavla Sedláčka a na mě. Rozvážný Alan Alcock, tajemník YMCA ve Wokingu u Londýna, pak Yvonně dopomohl i k vydání singlu u firmy PYE a k vystoupení v londýnské televizi. Vytáhlý Adrian Williams, vedoucí střediska mládeže v Jižním Walesu, nejdřív předvedl, jak mi v běhu na střední tratě po pražských ulicích kdykoli dá na frak. Potom mi poslal pár nových desek, abych jimi podělil své kamarády. Přiznám se, že sobecky jsem si nechal nové album Beatles For Sale. Byla to má první velká deska s Beatles. Ještě ji mám schovanou.
O jakoukoli publikaci o Beatles jsem poprosil Alana Alcocka. Obratem mi poslal pár útlých paperbacků a za sebe připsal, že ten od Američana Michaela Brauna, Love Me Do! The Beatles Progress, považuje za nejlepší, co zatím o Beatles vyšlo. Líbil se mi hned, hodně jsme z něj použili a zejména závěrečná citátová kapitola Beatlachání by bez něj byla nemyslitelná.
Michael Braun, mimochodem tehdy stejně mladý jako já, píšící pro londýnské Sunday Times a Observer, provázel Beatles na jejich prvním britském turné a následně pak v Paříži a New Yorku. Rozhodně ale nenapsal žádný cestovní deník. Vybral i výborné fotografie včetně těch od bratislavského rodáka Deža Hoffmanna; zkraje to býval téměř dvorní beatlesácký fotoreportér. Z Braunovy knížky použil řadu fotografií do našeho Poplachu kolem Beatles i Mirčin dávný kamarád, budoucí stvořitel Maxipsa Fíka Jiří Šalamoun. Jeho grafická úprava byla ve své době avantgardní: na obálce žádné fotky Beatles, ale samí brouci z učebnic živočichopisu, ve shodě s věnováním VŠEM ENTHOMOLOGŮM A SANGUINIKŮM.
Beatles později o Michaelu Braunovi, z něhož se mezitím stala reportérská hvězda, napsali písničku Paperback Writer.
Jiným štěstím, které stálo u kolébky Poplachu, byl jednadvacetiletý překladatel Luboš Trávníček. Název Lennonovy první povídkové knížky In His Own Write přeložil jako Písání; toho se přidrželi i někteří z pozdějších překladatelů. Trávníčkovy tří výňatky pro mě dodnes neztrácejí půvab ani v konkurenci překladů známějšího R.B.Pynsenta. Nejsem jistě sám, kdo si stále pamatuje typicky lennonovské „Byl to rychle upadající obchod, který rychle upadal.“
Poplach kolem Beatles jsme odevzdali někdy v lednu 1965, ale při tehdejším hlemýždím socialistickém tempu vyšel v roce 1966, i tak o pár týdnů dřív než Zpěváci bez konzervatoře. První náklad byl 26 000 výtisků, cena 15 korun. V očekávání balíku bankovek jsem radil Mirce, aby si cestou z pokladny Pantonu vzala pro jistotu taxík. Nevzala, těch 5 000 Kčs klidně dovezla tramvají. Prostě jsem si špatně přečetl smlouvu. Tak jsme se sešli s novým ředitelem Pantonu, skladatelem úctyhodné hudby Janem Hanušem. Trapnost rostla až k okamžiku, kdy nejmenovaný ekonom Pantonu štítivě uchopil knížku dvěma prsty a položil řečnickou otázku: „Vám se zdá pět tisíc za takovou brožurku málo?“ Pan Hanuš rázně prohlásil, že na té knížce vydělali a nechtějí nás ošidit. Udělají novou smlouvu, pro nás výhodnější. Tak se i stalo. Byl to zákonitě stejný Jan Hanuš, který v lednu 1969 rozhodl, že Panton vydá Krylovo první album Bratříčku, zavírej vrátka.
Cena za rychlost, díky které se Poplach kolem Beatles dostal do historie jako první původní kontinentální literatura o Beatles, byla několikerá. Beatles této knížky byli jiní Beatles, ještě nevydali ani album Help!, ani nenatočili stejnojmenný film. Moje tehdejší angličtina na mnohé nestačila a placení pomocníci zase nebyli zvyklí překládat rockovou žurnalistiku. Ze kterých úvah o Harrisonových kytarách jsem opsal nesmysl o jakési čtyřiadvacetistrunné, čert ví. Ono vystřihovat po nocích články i z náhodně sehnaných časopisů bylo cosi zcela mimo představy dnešních majitelů internetů.
Ještě vyšší cenu, etickou a estetickou, jsme platili za to, aby taková knížka vůbec vyšla. Byla to stále ještě doba, kdy nejlepší pražský rocker Pavel Sedláček už sice hostoval v Semaforu, ale přesto ho zavřeli do kriminálu vpodstatě proto, že si dovezl z NSR ojetý mercedes. Místo rock´n´roll se pořád většinou psalo bigbít. Proto vlastně celá předmluva Lubomíra Dorůžky nebyla než kultivovanou a opatrnou záštitou výjimečného vydavatelského počinu. Já to v doslovu neuměl šikovněji než takhle: „Beatles se nedají měřit Beethovenem. Nemohou a neumějí svou hudbou rozebírat život a jeho složité proměny; šlágr tu není proto, aby zastupoval umění s celým jeho bohatým myšlenkovým a citovým zázemím. Nedělají nic víc a nic méně než zábavu. Tu ovšem dělají výtečně.“ V roce 1968 mě za to v časopisu Výtvarná práce (č.16) oprávněně zkritizoval historik umění Ivan Jirous, později přezdívaný Magor: „Beatová hudba u nás má především tu smůlu, že ani lidé, kteří o ní teoretizují, většinou nechápou, o co vlastně jde... Je to doklad naprostého nepochopení toho, že s beatovou hudbou vznikla odlišná hudební oblast, na niž není možno uplatňovat měřítka té hudby, kterou beatoví hudebníci sami překrásně odmítli slovy Paula McCartneyho: Je příliš sentimentální a obsažná.“
Jeho bratranec Jirka Jirous se mě na to znovu optal někdy v osmdesátých letech při antidiskotéce na strahovských kolejích. I do mikrofonu jsem přiznal, že bych teď radši facku držel.
Nemám právo soudit, jestli Poplach kolem Beatles za tyhle úlitby stranickým bohům stál. Ale, nezlobte se, mám ho doteď rád.
|
Nejčtenější články