| Vydáno 05.10.15 O kultuře a hudbě->Hudební recenze Přenosy z MET začaly úžasným Trubadúrem
Podle kuloárového bonmotu prý k inscenaci Verdiho Trubadúra už 150 let stačí mít čtyři nejlepší světové zpěváky. Newyorská Metropolitní opera věří, že je ve všech oborech má. I proto se tam dlouze tleskalo během sobotního zahájení desáté sezóny přímých přenosů. Ty tradičně dosáhly i do českých kin.
První ovace patřily hvězdě nad hvězdami, sopranistce Anně Nětrebkové. V MET zpívá Leonoru poprvé a je znamenitá pěvecky, gesticky i mimicky, pro detailní kamerové záběry přímo zrozená. Jakákoli pochybnost, jestli Nětrebková není přeceněná reklamou, padá s každou její árií, až po závěrečné Miserere. Divadelní nerv Nětrebkové je stejně silný a prostý všeho exhibování i v jejích reakcích na oba nápadníky.
Potleskem pro hraběte Lunu při jeho prvním kroku na scénu diváci děkovali, že vizuálně i hlasově charismatický Dmitri Hvorostovský se po léčbě mozkového nádoru vůbec vrátil k divadlu. Pak už mohli naplno ocenit jeho šestou verdiovskou roli v MET. Dokonalý třiapadesátiletý barytonista italského kantilénového střihu v ní ubral na sebevědomí a přidal na lyričnosti. Vřeleji si árii Il balen del suo sorriso snad ani nelze představit.
Režisér David Mc Vicar, vynikající specialista na živé přenosy, si ze svého Trubadúra z roku 2009 vedle Hvorostovského a slovenského basisty Štefana Kocána (suverénní Ferrando, skutečný basso serioso) převedl do obnovené inscenace i americkou mezzosopranistku Doloru Zajickovou.
Její cikánka Azucena je pro (ne)pochopení staroromanticky překomplikovaného děje klíčová. V tom by ovšem ani ona asi nevyhověla stížnosti tenoristy Lea Slezáka: „Zpíval jsem Trubadúra nejméně stokrát, a přesto nemám nejmenší tušení, o co v této opeře jde!“
Zajicková však charakter Azuceny postihuje hlasem, hrou i maskou nezapomenutelně, ještě výrazněji než předtím Ježibabu v Rusalce nebo Amneris v Aidě.
Překvapením večera byl v titulní roli Yonghoon Lee. Pokud dvaačtyřicetiletý korejský tenorista nestačil ostatním třem protagonistům pohybovou proměnlivostí, vrchovatě to vynahradil osobitým, zvonivým, nezvykle tmavým hlasem. Chvílemi byli s Hvorostovským skoro nerozeznatelní. Skvělým frázováním a vůbec stylovou čistotou dokonce připomínal Aureliana Pertileho z prastarých záznamů. Na velkých scénách zpívá pouhých osm let, zřejmě má to nejlepší ještě před sebou - i spolehlivější závěrečné c v proslulé strettě.
Z takového Trubadúra člověk ochotně zapomene i drobné rytmické neshody mezi sborem a dirigentem Markem Armiliatem. Ani se nezastydí za rampu zasypanou nakonec květinami.
Zdroj: Hospodářské noviny 05.10.20125 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články