| Vydáno 19.10.15 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Otello má v MET excelentního pobočníka
Ze všech dramat Giuseppe Verdiho je Otello nejsilnější, i když ne nejžádanější. Kdo ale v českých kinech pominul sobotní přímý přenos nové inscenace z newyorské Metropolitní opery, ať kvůli „nehvězdnému“ obsazení nebo nedostatku známých árií, má čeho litovat.
Pětasedmdesátiletý génius italské zpěvnosti dal ve své předposlední opeře zapomenout na slávu kolovrátkových melodií. Arrigo Boito, ač sám skladatel, mu nezištně dal znamenité shakespearovské libreto a Verdi od začátku rozvlnil přírodní i lidské běsy. Hned úvodní bouře a vlnobití jsou těžkou zkouškou orchestru, sboru, scénografie a režie. A když v novém, i výtvarně nepopisném nastudování všichni dovedli loď s válečným hrdinou Otellem šťastně domů, napětí nepolevilo. Jeho hlavním nositelem a motorem celého představení byl srbský barytonista Željko Lučič v roli Otellova závistivého pobočníka Jaga.
Co dříve v přímých přenosech předvedl pěvecky i herecky jako Rigoletto i Macbeth, to vše ještě překonal. Úděs, jaký jiní Jagové vzbuzují v krédu nebo v duetu s Otellem, šel z každého Lučičova slova, gesta i z pouhého kroku. Víc znělosti snad chybí jeho hloubkám – ale jinak vůbec nic. Prostě dramatický pěvec par excellence.
O takového se může opřít každý režisér, tedy i Bartlett Sher, jemuž americký tisk věnoval spoustu pozornosti kvůli bílému, nenačerněnému Otellovi.
Pokud se smíříme s tím, že lotyšský Otello nemá tmavý podklad ani v barvě hlasu (jakým třeba okouzlovali Renato Zanelli, Enrico Caruso nebo Mario Del Monaco), můžeme bezchybný polnicový tenor Alexandrse Antonenka jen obdivovat. Kromě tišších míst zazpíval vše, jak je v notách. S jeho tváří, postavou i neherectvím si bohužel neporadil ani suverénní americký režisér. Vlastně se opakoval nepoměr mezi pěvcem a hercem z předchozí role Josého v Bizetově Carmen.
Jediná velká ženská úloha, Otellova žena Desdemona, byla pravým požehnáním pro celé představení i pro třiatřicetiletou bulharskou sopranistku Sonju Jončevovou. (Mimochodem: v červnu koncertovala v Praze.) V jejím zjevu ani chování, natož zpěvu, není ani náznak operistické manýry - taková přirozenost a osobitá něžnost je ojedinělá. Kdyby po její písni o jívě a Ave Maria spadla opona, byl by to nejlogičtější závěr nového Otella.
Během přestávkových rozhovorů všichni zpěváci chválili dirigenta. Tentokrát ještě víc než obvykle. Kanaďan Yannick Nezet-Séguin rozžil jednu z nejnáročnějších partitur nejen díky svému souznění s orchestrem. Reagoval očividně a slyšitelně i na jeviště.
|
Nejčtenější články