| Vydáno 02.11.15 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Tannhäuser provětral muzeum kostýmů v Metropolitní opeře
Ani operní novátor a politický revolucionář Richard Wagner neodolal při uvedení svého Tannhäusera v Paříži tamnímu publiku, které si operu nedovedlo představit bez baletu a připsal mu ho. Existují tedy zhruba dvě verze Tannhäusera: první drážďanská (1845) a pařížská (1861).
Tu nabídl i sobotní přenos z Metropolitní opery do kin. Inscenace režiséra Otto Schenka se tam drží od roku 1977, naposledy se hrála před jedenácti lety.
Hned po otevření opony zaplavila Venušinu jeskyni erotika v představách choreografa Norberta Vesaka. Nuda. Nenápadité pohybové i kostýmové tvarosloví by se podobně (ne)hodilo do Valpuržiny noci z Gounodova Fausta.
Teprve když jihoafrický tenorista Johan Botha obtížně vstal z náručí Venuše a coby rytíř Tannhäuser zapěl ódu na rozkoš, nabylo vrchu Wagnerovo drama o věčném milostném střetu duše a těla. Botha má sice postavou i naturelem daleko k tomu, aby překonal v zápase pěvců na Wartburgu své mužněji tvarované soupeře. Rozhodlo ale, co Wagner napsal. A Botha se celou obávanou rolí prozpíval bez zakolísání až k vyprávění o putování do Říma.
Také ušlechtilý Tannhäuserův přítel Wolfram strhával v podání ztepilého švédského barytonisty Petera Matteie především zvukovou hebkostí a dynamikou, nejlíp v písni o večernici.
Z obou hlavních protichůdných sopranistek měla každá svůj typ tak odstíněný, že posluchač znovu prominul uniformitu jak z půjčovny historických kostýmů. Švédka Eva-Marie Westbroeková jako nešťastně milující Alžběta svým celistvým pojetím přesvědčila i neúprosné detaily kamer. Trochu tím vynikala nejen nad Venuší (Američanka Michelle DeYoung), ale i nad všemi ostatními, stejně jako její loňská Santuzza v Sedláku Kavalírovi.
Z menších úloh byl nezapomenutelný mladý pastýř. Čínská sopranistka Ying Fang, jinak mozartovská specialistka a držitelka mnoha cen, zpívala s ojediněle prostým půvabem husopasky.
O přestávkách prokázaly vložené ukázky, že Wagner se dá i v MET inscenovat bez chomoutu tradice. Pod charismatickou taktovkou Jamese Levina naštěstí přemohl i ji.
České publikum si v duchu mohlo z historie připomenout Tannhäusery Karla Buriana v MET (Arturo Toscanini zvolal: „Nejrytmičtější zpěvák světa!“), Alžbětu Ludmily Dvořákové ve wagnerovském svatostánku v Bayreuthu i temný hrdinný tenor Lubomíra Havláka, Tannhäusera z prvního poválečného pražského Wagnera v roce 1955.
Zdroj: Hospodářské noviny 02.11.20125 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články