| Vydáno 10.12.15 O kultuře a hudbě->Hudební nahrávky Rockoví hledači, čarodějky a zaříkávačky
(HUDBA PRO MOU RADOST, DÍL 3) Aniž by si ho valně všimli rozhlasoví, natož pak televizní dramaturgové, PETR LINHART nenápadně, za více než dvacet let, vyrostl v jednoho z nejoriginálnějších českých písničkářů. Už na albech se skupinou Majerovy brzdové tabulky se prosadil jako skladatel i textař. Jeho písňové krajiny měly tajemnost i napětí černobílých ilustrací Zdeňka Buriana.
Síly romantického obrazu našich pohanských předků nabývaly i díky altu Andrey Landovské. Po pěti silných, celistvých studiových albech s „majerovkami“ zaváněl Linhartův první sólový pokus před osmi lety rizikem; už kvůli autorovu neznělému, pouličnímu hlasu a problematické výslovnosti. Další dvě alba, Autobus do Podbořan a nejnověji ROZHLEDNU, ale Linhart převážně zasadil do česko-německého pohraničí, zabydlel je lidmi, co zde bývali a už nejsou. Jejich syrové příběhy vyzpívává tak, že čekáte na každé slovo. Petr Linhart patři do tvůrčí řady Merta, Janota, Smrž; především náročností a původností. A vybírá si precizní spoluhráče v čele s kytaristou, aranžérem a producentem Josefem Štěpánkem.
Zpěvačka, houslistka a skladatelka Iva Bittová je pro mě zjevením, jednou z nejuhrančivějších osobností české hudby. Koncem 17.století by ji asi nařkli z čarodějnictví. Další možný důvod: album NOCZ & IVA BITTOVÁ. Vzájemné freejazzové zaklínání s kvartetem Nocz, tedy norským avantgardním trumpetistou a skladatelem Didrikem Ingvaldsenem a třemi brněnskými muzikanty (saxofony, basa, bicí), o generaci mladšími, ale mířícími podobně vysoko, snad až k nadoblačné inspiraci Ornettem Colemanem.
Kdyby se soutěžilo v písničkářské objevnosti, MARK KNOPFLER by nebyl se svým letošním albem TRACKER ve světě rocku, folkrocku nebo country mezi nejlepšími. Dylan, Springsteen, Waits, Robertson, Neil Young a nejen oni – to je jiná liga. Protože ale nerozkládám své dojmy na kostičky, potěšil mě šestašedesátiletý Angličan (po otci napůl Maďar) stejně jako na koncertech v Londýně (1979 ve skupině Dire Straits), předloni v Praze nebo na předchozím, výrazně bluesovějším albu Privateering. V Knopflerovi je vždy kus hlasu mladšího Dylana a kytary J.J.Cala, hlavně ale přirozená melodičnost, lyričnost, energie a klidná dokonalost.
Hana Hegerová před několika lety odmítla, aby ji srovnávali s RADŮZOU. A vysekla mladé písničkářce hlubokou poklonu; nejen jako autorce. Radůza má talentů až hříšně. Včetně hráčských: jaký nástroj uvidí, na ten hraje. Umí napsat i výbornou duchovní kantátu. Vůbec neumí, zaplaťpánbůh, se prodávat. MARATÓN, PŘÍBĚH BĚŽCE – je její nový žánr, chansonetto. Šestnáct písní neboli šansonů a k tomu audioknížka romanett, krátkých povídek. Už od názvu je to poněkud zaumné, nicméně chytlavé, čtivé, originální. Což je u tématu tak tisíciletého jakou jsou písničky o válce obdivuhodné. Radůza skládá, zpívá a hraje jako Italka, Francouzka, Španělka, Němka, Ruska. Jak má chuť. Hegerová nepřeháněla.
Umřeli nám Skoumal, Hapka a Petřina. Kdo ale chce, ví, jak silné a naprosto původní melodie stále píše jejich vrstevník JAN HRUBÝ, nedorozuměním známý skoro jen jako rockový houslista. Pouštím si jeho album se skupinou KUKULÍN, ČÍSLO 7. Jestliže na svém prvním pomyslně cestoval v roce 1992 oblíbeným keltským směrem na severozápad, teď se vydal i na Balkán. I s novým, zpívajícím irským harfeníkem Seanem Barrym. Z některých kousků na mě jukne i ohlas Hrubého nočních hotelových uspávanek: se Skoumalem si po koncertu prý pouštěli na hotelu Händela…
Každé ze čtyř sólových alb, které nazpívala, a většinou i zkomponovala, otextovala a nahrála tam akordeonový part SYLVIE KROBOVÁ, patří k důvodům, proč tvrdím, že Česko nikdy nemělo tolik talentovaných hudebnic jako v posledních patnácti letech. I nejnovější LET DÝMEM je hledačským dobrodružstvím osobnosti, která je i se vším svým hudebním vzděláním (včetně operního zpěvu) a dramatickým talentem vydána v šanc věčnému rozporu těla a duše. Tady už dávno není použitelný termín „šanson“. Zpovědi Krobové se zrcadlí a umocňují i v doprovodu kontrabasu Petra Tichého a pozounu Jana Jiruchy. Neoposlouchatelné!
S padesátiletou islandskou artrockovou písničkářkou BJÖRK mám všechna sólová alba (krom prvního dětského). Pokud snad na chvíli podléhám šumu kolem nových hvězd, stačí si pustit cokoli s tou eskymáckou zaříkávačkou, akustického, elektrického, dunivého nebo svištícího, a jakobych prvně slyšel Janáčka nebo Musorgského. Nesrovnávám umělecké výšiny, ale jak to se mnou zatřese. A tak to je i s hlubokým smyčcovým smutkem alba VULNICURA.
|
Nejčtenější články