| Vydáno 07.03.16 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Náhradník Alagna okouzlil v Metropolitní opeře i Manon
Ze všech sólistů dalšího přímého přenosu z newyorské Metropolitní opery se předem nejvíc psalo o tom, který 5.března vůbec nezpíval, německém tenoristovi Jonasi Kaufmannovi.
V historii náhlých operních záskoků to však byla jen bouře ve sklenici vody: Kaufmann se omluvil už během zkoušek a náhradní De Grieux, Roberto Alagna, měl před únorovou premiérou nové inscenace Pucciniho Manon Lesacaut na studium šestnáct dní. I když v této roli předtím nikdy nevystoupil, pravděpodobně svůj part neviděl prvně. Od začátku sobotního přenosu se vložil do své role s temperamentem hodným Alagnova sicilského původu. Patřil mu první potlesk a v závěru večera i ten nejsilnější. Tenor dvaapadesátiletého veterána MET – odzpíval tam přes dvacet roků, stovku večerů a šest přímých přenosů – se z mladodramatického proměnil takřka na hrdinný. Co snad ztratil na lesku, získal na vášnivosti. Jeho milostné scény s titulní hrdinkou patřily k nejpřesvědčivějším, jaké lze v současných divadlech slyšet.
Přitom lotyšská sopranistka Kristine Opolaisová, v přístupu k rolím intelektuálnější, je i technicky úplně jiný typ. Zpívá dokonale lehce, má pestřejší výrazový rejstřík i paletu hlasových barev. Těžko posoudit a není ani podstatné, kdo koho víc umocňoval. Nakolik je spojila šťastná náhoda a kde jsou hranice jejich vzájemného násobení, může ukázat hned další přenos z MET, 2.dubna Madame Butterfly.
Opolaisová je sama o sobě už dnes takovou osobností, jaká si každým svým výkonem vynucuje srovnání i se slavnějšími operními hvězdami typu Anny Nětrebkové. Kdo zažil před půlrokem pražský koncert Opolaisové a mohl teď srovnat i její jevištní podání árie Manon Sola, perduta, abbandonata, má o čem přemýšlet: například o neskutečném propojení hudebního intelektu, přirozenosti, vroucnosti i dramatického rozletu.
Stokrát může člověk číst, jaký byl Giacomo Puccini bonviván a že teprve po Mamon Lescaut složil své nejlepší opery. A pak se objeví tvůrčí zpěvačka jako Kristine Opolaisová a ruku v ruce s Robertem Alagnem dá v poslední třetině opery zapomenout na topografické nesmysly libreta i režisérova pojetí (přesunutí do válečné Francie okupované nacisty je jalové), stejně jako na hřmotnou výpravu. V operách se umírá napořád - ale málokdy to návštěvníkem tak otřese jako při této Manon Lescaut.
Ke cti režiséra Richarda Eyra i dirigenta Fabia Luisiho patří, jak vyzdvihli dva největší sólistické talenty inscenace.
Naopak je už potřeba kritizovat české tištěné programy pro kina: nic o interpretech ani obsazení menších rolí. To si třeba v Manon nezasloužili oba výborní tenoři, Zach Borichevsky (Edmondo) ani Andrew Bidlack (lampář.) Bývávaly ty programy lepší.
Zdroj: Hospodářské noviny 07.03.2016 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články