| Vydáno 04.04.16 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Madame Butterfly je vrcholem přenosů
Po Turandot a Manon Lescaut byla sobotní Madame Butterfly už třetím z přímých přenosů, jimiž během deseti týdnů vyslala Metropolitní opera do kin v šesti světadílech díla Giacoma Pucciniho. Inscenace nejen přežila svého režiséra Anthonyho Minghellu; překonává téměř vše, co jsme dosud při přenosech z MET zažili.
Londýnský filmový režisér (1954-2008), držitel Oskara za Anglického pacienta a komandér Řádu britského impéria, sice většinou nebývá coby operní inscenátor brán slovníkovými hesly na vědomí, ale jeho Butterfly je ve všem nová a čistá. Žádné jakoby japonské cupitání, pitvoření a módní přehlídka. Pevný režijní řád prolínají a znásobují choreografie režisérovy čínské ženy Carolyn Choaové, vzdušná a proměnlivá scéna Michaela Levina a tradiční japonská loutkohra bunraku.
Titulní hrdinka, lotyšská sopranistka Kristine Opalaisová, se nesnaží fyzicky přiblížit patnáctileté japonské gejše. Zato povahovou proměnu naivní dívky po tříletém čekání na amerického otce svého synka vyjadřuje každým tónem i pohybem. Její velká árie nezní tak barevně jako kdysi u Tebaldiové ani tak dramaticky jako od Callasové, ale na tahle měřítka posluchač rychle zapomene. Opolaisová se důvěryhodně svěřuje noci a naději bez sebemenší stopy po tradičních výrazových prostředcích. V tom je dokonce ještě o něco osobitější než fenomenální Netrebková. Spíš je svým přístupem k hudebnímu dramatu bližší své krajance, mezzosopranistce Elině Garančové.
Tenorista Roberto Alagna svůj výkon z předchozího přenosu (Manon Lescaut) ještě dramaticky zdůraznil, ve dvojici s Opoalaisovou nachází i tak zkušený zpěvák nové výrazové odstíny. Kdeže je macha přitroublého amerického důstojníka, která se vtírávala do podání leckterého Alagnova předchůdce!
Z původního Minghellova obsazení zůstali představitelé dvou menších rolí: mezzosopranistka Maria Zifchaková coby důvěrnice Suzuki) a barytonista Dwayne Croft jako americký konzul). Oba jsou osobití, dojímaví, nezapomenutelní.
Ani londýnský dirigent Karel Mark Chichon při své premiéře v MET nepropadl věčně svůdné sentimentalitě a našel v Pucciniho hudbě to nejcennější, její jevištní nerv.
Zdroj: Hospodářské noviny, 04.04.2016 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články