Vydáno 08.06.16 O kultuře a hudbě->Hudební recenze Eric Clapton je stále závislý: na blues Eric Clapton má doma osmnáct prestižních gramofonků americké hudební akademie a jeho jméno se třikrát skví v Rock & rollové síni slávy. Kdo by si o jednasedmdesátiletém britském zpěváku a kytaristovi nepřečetl další knihu? I když jich na to téma už vyšlo víc než sto. Česky před osmy lety i Claptonova vlastní Autobiografie. A kdo by si rovněž neposlechl hudebníkovu novou desku I Still Do?
Britský novinář Paul Scott, uváděný jako Claptonův celoživotní fanoušek, si při pokusu o další knižní životopis, vydaný nyní pod názvem Motherless Child, snad vypůjčil titul punkáčského singlu Iana Duryho Sex & Drugs & Rock´n´rol. Jen hudbou je v trojici tentokrát blues. Od notorického příběhu kluka, kterého v podstatě vychovávala babička a on ji považoval za matku, se odvíjí nikdy nekončící seriál vztahových, alkoholických a drogových krizí. Clapton kdy, kde, s kým a jak. A proč? Protože ho matka i v dospívání jen navštívila, ale odmítla se k němu vrátit? Bylo to takhle jednoznačné? Scott líčí i tohle vkusně a hutně. Jenom to blues přichází zkrátka. Třeba o White Room, přelomové skladbě legendárního tria Cream, stejně jako o důležitém sólovém albu Slowhand, se dočteme pramálo: kde se nahrávalo, kolikáté bylo v žebříčcích prodeje. Jako osudový motiv Scott předkládá nikdy nemizející Claptonovy pochyby o sobě samém. Tady je už náběh k psychologické kresbě. Vzápětí ho ale přetlačí další drastické zprávy z Claptonova soukromí. Jakkoli knížka nemá švih vzpomínek Keithe Richardse z Rolling Stones nebo Nicka Masona z Pink Floyd, i tak za přečtení stojí. Občasným rockovým posluchačům k rozptýlení, Claptonovým obdivovatelům k rozšíření údajů o muži, bez něhož si moderní populární hudbu posledního půlstoletí nelze představit. Škoda, že vydavatelství 65.pole editovalo knihu zběžně. Některá chybějící slova si musíme přimyslet. POŠETILÝ BYL VŽDYCKY Někteří recenzenti včetně českých pohlížejí na dvacáté třetí studiové album Claptonovy sólové kariéry (a desáté v tomto století) I Still Do shovívavě až znuděně jako na pošetilost starého pána. Pošetilý nebo umanutý byl ovšem už ve dvaceti. Jinak by neopustil skupinu Yardbirds, která měla v Anglii hit za hitem a nešel za hlasem svého srdce k Mayallovým Bluesbrakeers. Když i tam mu chybělo opravdové blues, založil s Gingerem Bakerem a Jackem Brucem supertrio světové pověsti Cream. Londýn byl počmáraný nápisy Clapton je Bůh, Bůh hrával i půlhodinová kytarová sóla, ale osobní štěstí v tom nenašel. Prakticky od roku 1969 se z kytarové ikony měnil v potulného písničkáře a bluesmana. Hlasů jako jeho jsou stovky, mimočernošských bluesových přednašečů pramálo a ještě míň muzikantů, kterým je jejich bluesová víra nade všechnu světovou slávu. Kdo má rád blues, ten zavětří už při Alabama Woman Blues, vstupní písni od nashvillského afroamerického pianisty a zpěváka Leroye Carra. Dožil se jen třicítky, zemřel v roce 1935, ale Clapton ho interpretuje syrově, živočišně, hlasem výjimečně znělým. Hned následující skladba Can´t Let You Do It od J.J.Cala, oklahomského mistra kytarové úspornosti, sice vybočuje z představy blues, ale patří do Claptonova ideálu jednoduchosti. Spolu s druhou Calovou skladbou Somebody´s Knockin´ slyšíme další vizitku odbožštěného, téměř pouličně důvěryhodného a civilního Claptona. Třetinu toho nejsilnějšího z tuctu albových nahrávek konečně doplňuje prakticky neznámá vzpomínka na legendárního bluesového proklatce, „ďáblu upsaného“ Roberta Johnsona, Stones In My Passway. Toto blues není na žádném ze dvou Claptonových johnsonovských projektů z roku 2004, ale patřilo by tam silou autorské zpovědi o milostném selhání. MELODIK, KTERÉHO OBJEVIL UŽ DYLAN K jasným, od srdce zpívaným blues se vedle Cypress Grove od mississipského kytaristy Skipa Jamese řadí i Spiral, samonosnější ze dvou Claptonových skladeb. Jako už tolikrát předtím, Clapton se znova hlásí k Bobu Dylanovi. Jeho folkové klasice I Dreamed I Saw St.Augustine zachovává prostotu příznačnou pro Dylana v dobách alba o Johnu Wesleym Hardingovi (1967). Folkové příznivce asi překvapí, že tradicionál I´ll Be Alright je jiná varianta We Shall Overcome. Hledači senzací si zase smlsli na snímku I Will Be There. Přezdívku kytaristy Angelo Mysterioso totiž kdysi použil Claptonův kamarád George Harrison. Že by tedy dávná nahrávka? Ne. Že by Georgův syn Dhani. Možná. Nesporné je, že irského autora Paula Bradyho jmenoval kdysi Bob Dylan jedním dechem vedle Leonarda Cohena! Je to bohužel jediná píseň, která na albu nedostává své. Kvůli Claptonovu strojovému zpěvu, ale i kvůli producentovi Glynu Johnsovi, který její melodii i myšlenku, podobné Simonovu Mostu přes rozbouřené vody, přetlačil rytmikou bez nápadu. Vcelku je ovšem setkání zpěváka s producentem po čtyřiceti letech od jejich alba Slowhand pestré a plné radostného souznění všech hráčů včetně pěti klávesistů. Ani Little Man, You´ve Had A Busy Day, ani I´ll Be Seing You, meziválečné broadwayské ploužáky, z bluesmanova výběru netrčí. Bere je uctivě jako porcelán z babiččina pokoje.
Paul Scott: Eric Clapton. Motherless Child. Biografie. Eric Clapton: I Still Do. CD
Zdroj: Hospodářské noviny, 07.06.2016 Autor: Jiří Černý |