| Vydáno 16.12.16 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Úchvatná finská opera bez akcí, tenora i árií
Newyorské metropolitní opeře slouží ke cti, že při dramaturgii svých přímých přenosů nespoléhá jenom na osvědčené trháky. Tentokrát z nejsoučasnější tvorby vybrala zvlášť výtečně. I když s L´amour de loin, první ze čtyř oper finské skladatelky Kaiji Saariahové, překládanou u nás Jako láska zdaleka, zas tolik neriskovala.
Láska zdaleka totiž od světové premiéry na salzburském festivalu v roce 2000 prošla například Paříží, Bernem, Londýnem, Linzem a Quebekem, získala nejrůznější ceny a v roce 2011 taky Grammy za operní nahrávku.
Čtyřiašedesátiletá Saariahová dostala dva čestné doktoráty a bývá kritiky ceněna stejně vysoko jako ruská skladatelka Sofia Gubajdulinová. Od svých třiceti let žije v Paříži. Našla tam i libretistu své operní prvotiny, libanonského exulanta Amina Maaloufa. To už vstřebávala silný dojem z Messianeovy opery Svatý František z Assissi, vzniklé rovněž na básnický text.
Během finských i zahraničních studií vyzkoušela nejrůznější druhy hudby včetně počítačové, postupně si ale vytvořila svůj operní styl zvlněného hudebního vyprávění bez uzavřených čísel, rámovaného jen jednotlivými dějstvími. Její opera Láska zdaleka svým námětem i tvarem mnohým připomíná Wagnerova Tristana a Isoldu nebo Debussyho Pelléase a Mélisandu, autorka sama jmenuje mezi svými láskami i Janáčkovu její pastorkyňu.
U nové inscenace se hodně psalo, že je to po 115 letech teprve podruhé, kdy se v MET představuje skladatelka – žena. A díky debutující dirigentce Susanne Mälkkiové vůbec poprvé, kdy se zde v těchto úlohách po závěrečné oponě objímají dvě ženy. Sedmačtyřicetiletá Finka je i šéfdirigentkou helsinské a dirigentkou losangeleské filharmonie.
O úspěchu Lásky zdaleka ale rozhodují opera sama a její jevištní ztvárnění.
Příběh lásky francouzského truvéra z 12.století Jaufrého Rudela ke vzdálené hraběnce Clémence, o které mu Poutník pouze vypráví, neobsahuje krom těchto tří postav a jejich promluv už vlastně nic. Všechno se musí vyhrát, tedy vyzpívat. Basbaryton Afroameričana Erica Owense (Jaufré), i hlasy obou Američanek, soprán Susanny Phillipsové (Clémence) a mezzosoprán Tamary Mumfordové, ideálně znějí ve všech polohách, jsou technicky bezchybné a v přímých přenosech už vyzkoušené.
MET ovšem své návštěvníky zhýčkala výběrem nejvhodnějších typů pro ucho i oko. Truvérství rozložitého Owense přestane být nepřípadné až když se soustředíme výhradně na zpěv. To obě sólistky prociťují každé slovo a vrcholem výrazového umění je milostná báseň, kterou za vzdáleného Jaufrého přednáší Poutník. (Při salzburské premiéře ta role patřila Dagmar Peckové.)
Jestliže na první poslech si detaily z hudebního proudu zapamatují asi jen nejnadanější posluchači, pak náladové souznění a soucit pro milence, kteří se spolu uvidí až jen několik okamžiků před Jaufrého smrtí, jsou pro běžné vnímavé návštěvníky nejen dostupné, ale překvapivé a obohacující.
Málokdy režisér a scénárista umocňují hudbu i slovo tak básnivě, nepopisně, celistvě, s úsporně, prostě krásně, jako tentokrát Kanaďan Robert Lepage (mimochodem spolupracovník i rockera Petera Gabriela a souboru Cirque du Soleil) a Američan Michael Curry. Moře z bezpočtu světel, nad nimiž ze sboru vykukují jen tváře, by mohlo být logem celé inscenace.
V kině Světozor zůstaly asi dvě třetiny míst prázdných, nejvíc v dosavadní historii přímých přenosů. Není divu, když ani Leoš Janáček dodnes není doma prorokem.
Zdroj: Hospodářské noviny 12.12.2016 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články