| Vydáno 16.12.16 Kam za Jiřím Černým->Články v novinách Cohenovo loučení, oslava Baezové, šťastné návraty Šrůmové i Ambrože a srbsko-americké bluesové lekce Any Popovičové.
Po Jacquesovi Brelovi, Johnnym Cashovi a Davidu Bowiem je dvaaosmdesátiletý kanadský básník a písničkář LEONARD COHEN dalším v novodobé historii, kdo vstupuje na nebesa světové hudby právě ve chvíli, kdy dokončil své poslední album - You Want It Darker. Melodie na něm jen naznačuje, vpodstatě recituje. Ale úchvatně melodický je samotný Cohenův stále se prohlubující bas, schopný vytvořit náladu i v rozsahu pouhých několika tónů. Dobarvují ho smyčce, kytary, mandolíny, nejrůznější klávesy včetně celesty a především sbory včetně synagogálního. Jako vždy na podobných albech i tady byl životodárný podíl mladších spolupracovníků.
Z osmi písni k polovině složil hudbu Patrick Leonard. Cohenův syn Adam album nejen produkoval, ale vlastně celé zachránil; ve chvíli kdy jak Leonard Cohen tak Patrick Leonard nebyli ze zdravotních důvodů schopni z poloviny rozdělanou práci dokončit. Při žádném z Cohenových čtrnácti studiových alb není posluchač tak bohatě odměněn, když vnímá každé slovo, byť s pomocí slovníku. Básník je smrtelný, jeho lásky jsou věčné.
Z letošních hvězdných amerických pětasedmdesátníků slavila první, ještě před Bobem Dylanem a Paulem Simonem, JOAN BAEZOVÁ svým lednovým koncertem v newyorském sále Beacon Theatre. Můžeme si to nejen poslechnout z dvojdisku Joan Baez, 75the Birthday Celebration, ale i prohlédnout díky vloženému DVD. Hosty si pozvala ze stejné „krevní skupiny“. S Davidem Crosbym si zazpívala Blackbird od Beatles, s Damienem Ricem irskou lidovou She Moved Through The Fair, a hned dvakrát s Emmylou Harrisovou a dvojicí Indigo Girls, mimochodem oblíbenkyněmi Václava Havla. Svou dávnou vzpomínku na soužití s Bobem Dylanem (nepřítomným) přednesla spolu s nestárnoucí folkovou dámou Judy Collinsovou. Za perkusemi se představil i syn jubilantky Gabriel Harris. Hezky se připomněl i zapomínaný Jackson Brown a hned třikrát i britský folkař Richard Thompson. S ním a s bouřlivě vítaným Paulem Simonem si zazpívali i Simonova Boxera. Šťastný večírek! A oslava nejen někdejší královny amerického folku, ale celého žánru, který od šedesátých let ovlivňuje i tolik českých muzikantů a posluchačů.
Všechno zlé pro něco dobré, říkávala moje maminka i v těch nejabsurdnějších situacích. A zas má pravdu! Zle vypadalo, když rocková skupina Hudba Praha nepočkala, až se její zpěvák i autor MICHAL AMBROŽ uzdraví a obešla se bez něho. V dobré se vše proměnilo díky Davidu Kollerovi, Michalovu kamarádovi už z dob Jasné páky. Koller prakticky Ambrožovi vymyslel život po životě: z repertoáru Hudby Praha mu sestavil album Sluneční příběh, vybral hudebníky a celé to stylově zprodukoval. Včetně echokardiografických snímků svých i Michalových, použitých grafikem Karlem Halounem. Nezvyklý klid, výrazová pohoda ani jasná výslovnost nejsou sice přesně to, co bychom od vyhlášeného hrdiny hospodského zpěvu čekali, ale jeho písničky prokoukly a Michalovi nová zvuková tvář sluší. Perlou alba je Povolení, důkaz, že i v pouliční poetice najdeš Franze Kafku.
BLANKA ŠRŮMOVÁ byla vždycky tou zpěvačkou, od níž kdekdo hodně očekával. JAN SAHARA HEDL byl odjakživa takovým skladatelem, textařem i zpěvákem; jen hrubšího zrna. Ale spojit Blančin folkrock se Saharovou nazlobenou a ponurou psychedelií – to by mě nikdy nenapadlo. Naštěstí se mě nikdo neptal. Ti dva jdou totiž už nějaký čas spolu životem a došli i k prvnímu společnému studiovému albu Neměj strach. Všechnu hudbu i texty napsal Sahara, čtyřikrát s pomocí Blanky. Je to, myslím, nejlepší, co kdy každý z nich udělal. Ke svým klávesám dostali výtečný základ: baskytaru ostříleného rockera Martina Schneidera, kulometné bicí nezmara Ivana Kadaňky a sólovou kytaru opavského rodáka Toma Zvardona.
Ovládat bluesovou kytaru tak říkajíc levou zadní, na to už dnes nemusí muzikant být černoch, dokonce ani ne Američan a vlastně ani ne mužský. Důkaz? Srbská (!!!) kytaristka, skladatelka, textařka a zpěvačka ANA POPOVIČOVÁ a její trojalbum Trilogy. Bělehradská rodačka se ve dvaadvaceti vydala studovat jazzovou kytaru do Nizozemska. Když krátce poté byla pozvána s americkými hvězdami k nahrávání alba na počest kytaristy Jimiho Hendrixe, zanechala studií a rozjela se po světě. (Před šesti lety vystupovala i v Praze.) Získala spoustu nominací nebo rovnou prestižních cen a od roku 2012 žije v Memphisu. Trilogy je jejím osmým studiovým albem a vedle blues obsahuje i rock, soul, swing, prostě samou krásno hudba. Popovičová si ji často i sama skládá.
|
Nejčtenější články