| Vydáno 12.05.17 O kultuře a hudbě->Hudební recenze Album ukazuje božskou jiskru prostého zpěvu Kraussové
Když Alison Kraussová vydala v roce 1987 své první album, byla teprve „šestnáctka“, ani ne moc sladká. Aspoň ne na pohled. Během dalších třiceti let se stala první dámou americké country music a mezi zpěvačkami - i zpěváky! – rekordní držitelkou dvaceti sedmi trofejí Grammies, prestižních gramofónků. Většinu jí vynesly bluegrassové nahrávky s její skupinou Union Station. V celkovém historickém součtu bez rozdílu kategorií je druhá za dirigentem klasické hudby Georgem Soltim, který zemřel v roce 1997.
České posluchače, nejen ty countryové, patrně víc než hromadou cen včetně čestného doktorátu bostonské školy Berklee, zaujala před deseti lety společným albem s Robertem Plantem, kdysi sólistou legendárních britských Led Zeppelin. V písničkách nečekaně blízkých folku tehdy zněla obdivuhodně volně, nezávisle na svých countryových osudech i na rockovém partnerovi.
Bezprostřednost je tím nejhezčím i na novém albu Windy City. Je to první studiové, které Kraussová vydala po osmnácti letech. Chtěla prý skladby starší než je sama. Málem tomu podivnému záměru dostála, mnohé melodie by seniorští pamětníci mohli broukat s ní.
Hned úvodní Losing You, zvěčnělou u nás díky Martě Kubišové coby Loudá se půlměsíc. Kraussová na rozdíl od Kubišové i původní nahrávky Brendy Leeové nenabízí nijak osobitou, nezapomenutelnou barvu hlasu. Její měkký soprán naprosto důvěřuje textu a nenásilně umocňuje náladu hudby. Stejně jako v dalším čísle Brendy Leeové, Hatzidakisově řecké kantiléně Al Alone Am I. (S Yvettou Simonovou Tehdy vítr vál.) Nebo v superhitu Gentle On My Mind, proslaveném Glenem Campbellem, Elvisem Presleym i Michalem Tučným (Toulavej Song).
Pro Kraussovou je prostě písnička vším. V River In The Rain od „krále silnic“ Rogera Millera chvílemi o té řece v dešti téměř šeptá. Když pak ale zvedne hlasovou polohu i objem, kovově zazvoní.
V konkurenci hvězd, do jaké se odvážila, jistě nemusí každého přesvědčit, alespoň ne každým číslem. Třeba toho, kdo má v uších, co z pomalé elegantně countryové písničky Eddyho Arnolda You Don´t Know Me z roku 1956 později udělal nevidomý soulový srdcerváč Ray Charles. V posledku ovšem stejně především záleží na posluchačské nepředpojatosti. Šťastné jsou ty univerzální uši, kterým není zatěžko se vedle I Never Cared For You s vyprahlým Williem Nelsonem otevřít i hybnému, takřka dívčímu podání Kraussové.
Producent Buddy Cannon, autor jediné písně z deseti, Dream Of Me, připravil slavné zpěvačce doprovod, nad jakým sice může urputný ctitel stylu její kapely Union Station a energické houslové hry Kraussové samotné zazívat, ne však popřít jeho podíl na působivém vzkříšení vzpomínek.
Vzpomínky, ty nemůžeš si zout – řekl kdysi Michal Tučný. Countryovou hudbu si bez nich nelze představit vůbec, jinou ztěžka. Kraussová o nich zpívá tak prostě, jakoby to byly národní písně. To je dáno jen největším talentům a nedá se to naučit. Kraussové její cestu neusnadnily ani nůše gramofonků. Většinu své kariéry trpívá silnými bolestmi hlavy. Před několika lety ji postihla nemoc hlasivek, ochraptěla a málem přišla o svůj vzácný a zdánlivě tak samozřejmý nástroj. Nic není zadarmo.
Zatím vždycky nahrávala u menší nashvillské firmy Rounder Records. Znamená její nové album se slavnou etiketou Capitolu i hledání zaručené „cílové skupiny“ posluchačů? A i kdyby: nebylo by střednímu proudu populární hudby jen k užitku, kdyby se ho občas chopil interpret s božskou jiskrou?
Zdroj: Hospodářské noviny 10.05.2017 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články