| Vydáno 20.11.17 O kultuře a hudbě->Dojmy z koncertů a divadel Virtuos extrémů
Někdo novátorské opery miluje, někdo se jim vyhýbá. Ukázal to i sobotní přímý přenos z Metropolitní opery. V New Yorku bylo nabito a dlouho se tleskalo, v pražském kině Světozor slabá návštěva. V brněnské Redutě ještě slabší.
Čechy nepřitáhla ani reklama na „nejvyšší tón v historii MET“. Přitom opera Anděl zkázy (The Exterminating Angel) od britského skladatele, dirigenta a klavíristy Thomase Adése, je od loňské salzburské premiéry považována odborníky za vrcholné dílo hudebního divadla.
Třebaže autor této recenze žádnou „notu A nad vysokým C“ nezaslechl nebo přeslechl, nechyběla mu. Existovala serióznější lákadla. Především přímý přenos Adésovy předchozí opery, shakespearovské Bouře, v roce 2012. Už tehdy v roli Ariela excelovala americká sopranistka Audrey Lunová a jako Trinculo na sebe upozornil britský kontratenorista Iestyn Davies.
Gramofonová nahrávka Bouře dostala cenu Grammy a Adés získal Brit Award jako skladatel roku. Přední současný muzikolog Alex Ross po shlédnutí Anděla zkázy označil Adése za virtuóza extrémů. A kdyby nic jiného: inspirace scénářem stejnojmenného filmu Luise Buňuela z roku 1962, to je záměr prostý jakékoli obchodní vypočítavosti.
Příběh ze života, v němž se večeře protahuje do ničivého nedohledna a uzavře přítomné do jednoho prostoru, trvá v Buňuelově slavném surrealistickém filmu devadesát minut. V opeře o půl hodiny déle.
Španělsko z éry diktátora Franka asi připomene málokomu. Jak ale patnáct osob vinou stísněnosti, hladu a žízně postupně ztrácí zbytky lidskosti a klesá do pusté živočišnosti, začne divákům připomínat dnešek. Především zmatkem, sobectvím a znehybnělostí myšlení, natož konání.
Adésova hudba, poučená zejména Richardem Straussem, Sibeliem a Stravinským, přesto vždy svébytná, tvaruje i v nejkratších plochách do výrazných typů aristokrata, klavíristky, zpěvačky, doktora, majordoma, plukovníka a dalších. Muzikálnost sólistů je dokonalá, jsou většinou sehraní ze společných účinkovaní v evropských inscenacích Anděla zkázy. Sám Adés je od dirigentského pultu přesně vede a soustřeďuje se na ně nejméně tak jako na orchestr.
Režisér i libretista Tom Cairns se nechává k dobru věci hojně vést Buňuelovým filmem. Ani živé ovce na scéně ale nezneklidňují tolik jako mimika a gesta společensky vykloubených jedinců. Audrey Lunová strhuje pozornost už rozsahem své Leticie: vysoká E a F, pověstná z Mozartovy Královny noci v Kouzelné flétně, zpívá bez zakolísání. Ještě obdivuhodnější je však pěvecký výraz, který ji řadí málem k dramatickým sopránům.
Britský basista John Tomlinson našel v 72 letech jako doktor jednu ze svých životních rolí. Pokud se některému posluchači nedařívá nalézt půvab v kontratenorech, tentokrát má štěstí: Iestyn Davies výtečně využívá svého hlasového oboru coby sebestředný snob Francisco. Nadprůměrná je tu ovšem i každá další role.
Druhé, závěrečné jednání míří v ději i hudbě do smírnějších poloh a vyslovenou útěchou zní milostný duet Eduarda a Beatriz. I když v buňuelovském duchu končí ve skříni.
Sečteno: Adésova matka, výtvarnice a žákyně Dalího a Duchampa, může mít radost.
Zdroj: Hospodářské noviny 20.11.2017 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články