Neworský operní duel Aidy a Amneris
Titán italské opery Giuseppe Verdi měl se svou Aidou od začátku štěstí. Její premiéra, plánovaná ke slavnostnímu otevření Suezského kanálu v roce 1869, se sice o dva roky opozdila, ale to Aidě na slávě neubralo. V Káhiře zazněly speciálně vyrobené trubky „aidovky“ a ve třiceti reprízách i dramatický soprán Verdiho oblíbené Terezy Stolzové, rodačky z Kostelce nad Labem.
Zatím nejčerstvějším vkladem do historie Aidy je inscenace z newyorské Metropolitní opery. Jejím prostřednictvím se sice otevírala „jenom“ nová sezóna přímých přenosů do světových kin, v Česku už třináctá, ale nebyla to Aida lecjaká. Za posledních devět roků jsme ji v kinech zažili z New Yorku už po třetí. Sice v podstatě stejné režii Sonji Frisellové i výpravě a kostýmech, zato s úchvatnými představitelkami dvou hlavních rolí, Annou Netrebkovou a gruzínskou mezzosopranistkou Anitou Rachvelišvilliovou.
České kapitoly v MET a jejích Aidách
Během přestávkových rozhovorů s tvůrci představení český posluchač tentokrát špicoval uši. Vzpomínalo se na nejslavnější zpěvačky newyorských inscenací a nejvíc chvály si vysloužila Ema Destinová. Nedaleko za ní zůstala Zinka Milanova. Její chorvatské jméno je asi známější v Americe než v Česku, přestože v Praze před válkou zpívala v Německé opeře a dvakrát také v Národním divadle. Patřila vedle Marie Tauberové a Viléma Zítka k těm, kteří tehdy měli po splnění podmínek amerického impresária možnost se dostat do MET. Po Tauberové vyžadoval další pěvecké školení v Itálii, po Zítkovi nastudování dvou rolí v originálu a po Milanové, aby zhubnula o dvacet kilo. Milanova jediná nabídku přijala, podmínku splnila a zpívala pak v ME až do roku 1966.
Jak se časy mění a s nimi i národnostní rozložení ve světové operní špičce, v MET ukazuje nynější Aida. Mezi zpěváky šesti hlavních rolí není jediný Ital. Třebaže to, čemu se s jistou dávkou volnosti říká italská pěvecká škola, tu zní od začátku do konce.
Už vstupní Radamovou árií Celeste Aida nenechal lotyšský tenorista Alexandrs Antonenko nikoho na pochybách, že má nejméně tolik síly a energie jako když zpíval v přímém přenosu Otella. Žádný tón není pro něj příliš vysoký, žádná nota příliš dlouhá. Pravý hlas vojevůdce egyptských vojsk, vítěze nad Etiopany. Jenže Radames není jen válečník, ale taky mladík, zamilovaný do etiopské otrokyně Aidy. Navíc pronásledovaný láskou faraonovy dcery Amneris. Tu citovou rozpolcenost není Antonenko schopen vyjádřit herecky ani hlasově. Naráží na stejná omezení svého talentu jako v Otellovi. Je to spíš záležitost typová než technická. Nejpřesvědčivěji vyznívá právě závěrečný dvojzpěv s Aidou v hrobce, kde se Antonenko v čistotě a vroucnosti pianissima přibližuje Anně Netrebkové.
Ta je ovšem zpěvačkou mimo známé kategorie. Ne snad pokaždé naprosto oslnivou. Tentokrát třeba jakoby se zkraje v ansámblech trochu hledala. Ale už celou árii Ritorna vincitor prodchnula oním nepopsatelným lyrismem, jaký je pro ni ještě typičtější než pro jiné ruské sopranistky.
V dalším velkém zpěvu, O patria mia, spojila zdánlivě nespojitelné: lásku k vlasti, Radamovi i otci. Netrebková se nikdy nevyžívá ve zvukových detailech, byť k tomu měla sebelákavější přiležitosti. Je tak blízko ideálu komplexního operního zpěváka, jako byli Fjodor Šaljapin nebo Maria Callasová.
Amneris málem k zamilování
V očích a uších operního nadšence nemá sebelepší Amneris proti Aidě moc šancí. Ani v hudbě, natož pak v libretu. Neužívá árii k vyzpívání svých citů, většinou jen útržkovitě reaguje na okolní děj. V předchozích neworských inscenacích na to doplatila nejen zvukově ostrá Dolora Zajicková, ale navzdory svému vysloveně krásnému hlasu i Olga Borodinová.
Anita Rachvelišvilliová, obsazená do nynější inscenace, je od prvního tónu skutečnou vládkyní. Tak nádherných a sebejistých mezzosopránů je málo i ve světové extratřídě. Hlas má stejně tmavý, lesklý a plný i v okrajových tónech. Zejména v hloubkách je to impozantní. Tahle Amneris nezastrašuje. Noří se do svých myšlenek, trápí se svou láskou i neupotřebitelnou mocí. V nejsilnějších okamžicích vzbuzuje nejen pochopení, ale i lítost.
Zdálo se, že závěrečný potlesk před oponou měla nejdelší. Zasloužila si to.
Etiopského krále Amonasra vyzbrojil Quinn Kelsey barytonem italsky zvučným, ale i hřejivým. Z mužských rolí byl nejpřesvědčivější, i herecky. Výborně se hodil ke své dceři Amneris. Že by ukončil americký půst verdiovských barytonů?
Obě basové role, král i velekněz Ramfis, jsou lahůdkou pro každý sonorní bas. A také pro jejich posluchače. Afroameričan Ryan Speedo Green coby král setrval v nehybné důstojnosti, ale Dmitrij Běloselskij jako Ramfis opravdu inkvizitorsky duněl, trochu v tradici ruských chrámových basů.
Recenzentova zraková paměť je bez záruk, nicméně kamerové záběhy shora z provaziště jakoby letitou inscenaci oživily, zatímco hereckým projevům zřejmě režie dala totální svobodu. Vyvoleným to pomohlo, sboristé převlečení za to či ono vojsko jakoby spěchali po práci domů. Snad tanečních scén bylo méně; nebo aspoň lépe působily.
Každá role je alternována a kdo chce, může se později na internetu probrouzdat také k dalším představitelům, včetně korejského Radama Younghoon Leea, americké Aidy Sondry Radvanovské a dobře známého slovenského Ramfise Štefana Kocána.
Nejčtenější články