Proč je dokument o Karlu Krylovi i po půl století stále aktuální
Byť o písničkáři Karlu Krylovi existuje televizních dokumentů celá řada, až teprve nedávno se jaksi samovolně, ale zato bleskově začal šířit na internetu ten patrně nejcennější.
Pod norským názvem „Visen er slutt, fengselet er der vi bor“ ho téměř před půl stoletím pořídila v norském Oslo veřejnoprávní televizní a rozhlasová společnost NRK. Kryla natočia během jeho třítýdenního zájezdu do Skandinávie na přelomu června a července? Na popud dvou spolubydlících v tamním internátu, Petera Kerlika a rozhlasového redaktora Dalibora Pokorného, tam písničkáře pozval Norský studentský svaz.
V době norské premiéry dokumentu, 28.října 1969, ovšem byl Karel Kryl už v mnichovském exilu.
Možná, že právě jeho červnový návrat z prvního výjezdu na Západ tehdy „zmátl“ československé orgány a dovolily mu odjet 9.září do NSR na festival ve Waldecku. Nikdo netušil, že tam zůstane dvacet let. Patrně ani sám Kryl.
Jenže toho roku československé dějiny už pomalu, ale jistě mířily k tuhé normalizaci. Nové stranické vedení Gustáva Husáka se brutálně vypořádalo s prvním výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy: výstřely z armádních a milicionářských zbraní usmrtily pět lidí. Beztrestnost vrahům zajistil i tak zvaný obuškový zákon, který 22.srpna podepsali prezident Ludvík Svoboda, premiér Oldřich Černík a nejsmutnější symbol Pražského jara, Alexander Dubček.
Kryl si ještě jako host 18.června zazpíval na festivalu Bratislavská lyra, ale jeho albovou prvotinu Bratříčku, zavírej vrátka už stahovali z prodeje, Mladá fronta odstoupila od ohlášeného knižního vydání jeho textů a mnozí pořadatelé mu rušili smluvně potvrzené koncerty.
Kryl se lekl. Právem. Kdyby se býval z NSR vrátil, co by tady asi mohl dělat? Za měsíc už Husák zadrátoval Československo pověstným výrokem, že si někteří lidé dělají z hranic korzo.
Historický význam nedávno nalezeného norského televizního dokumentu je tedy jasný: je to poslední záznam Karla Kryla před odchodem do exilu. (Některé se buď ztratily nebo nedochovaly.)
Mnohem cennější je ale svědectví, jak pětadvacetiletý Kryl zpíval. I pro toho, kdo by o první hvězdě českého folku jakýmsi nedopatřením dosud nevěděl nic, je dvaadvacet minut černobílého filmu s pěti písničkami jak rána z čistého nebe.
Je to Karel Kryl nejen na vrcholu svého melodického a textařského talentu. Navzdory někdejším pochybovačům o jeho zpěvu je to i svrchovaný, bezchybný, mnohostranný a přesvědčivý pěvec v plném smyslu toho slova. Už po několikáté, ale tentokrát nejvíc si posluchač může ověřit, jakou pravdu měl Vladimír Merta, když po listopadu 1989 při návratech ze zahraničí říkal, že mezi folkaři máme srovnatelné kytaristy, ale jediného pořádného zpěváka – Kryla.
Jako Kryl uměl vypilovávat do nejzářivější podoby texty, stejně tak si samozřejmě vybíral, které písničky se mu nejlíp povedly jako celek.
Dokument začíná skladbami z prvního alba, Salome, Jeřabiny a titulní, Bratříčku, zavírej vrátka. Oproti studiovým nahrávkám má jeho hlas ještě víc lyrických odstínů, hořkého a dojímavého ztišení. A poslední slova v dokumentu jsou ta osudová z Rakoviny: „a deska přeskočí, přeskočí.“
Jak se říká: Komu Pánbůh, tomu všichni svatí. Byla to doba, kdy cokoli Kryl pocítil, dokázal to hlasem vyslovit. Velkým darem byl už sám jeho zvuk, polohou sice bas, ale chlapecké barvy, s vysokými tóny bez jakékoli námahy, jen s citovým přetlakem, osobitou folkařskou podobou operní italské „slzy v hlasu.“ Aniž by se pyšnil kolik má dechu, jeho frázování bylo pevné a nevyvratitelné jako trámy starých tesařů.
Poslední dvě písničky, Marat ve vaně a Rakovina, tehdy už s předstihem představovaly pilíře budoucího druhého, dynamičtějšího, výrazově prudšího a vyostřenějšího alba. Přitom v Maratovi onu pasáž o Janu Palachovi zeskromnil téměř do šepotu, z pokory a úcty k majestátu Palachovy oběti.
Asi už se nedozvíme, jestli si Kryl v Oslo vymyslel aranžmá studiového prostoru sám nebo s režisérskou pomocí. Tak či onak výborně ladí s písněmi i písničkářovou osobností, v nejsilnějších momentech se vzájemně umocňují.
Jsou tu jen tři objekty: písničkář, kytara a starodávná černá školní tabule na stojanu. Před každou písničkou Kryl na tabuli křídou nakreslí půvabně prostý obrázek, který ale nezapře absolventa bechyňské keramické průmyslovky a vůbec zdatného kreslíře. Před další písničkou obrázek houbou smaže a nakreslí jiný.
Každé písničce taky předchází nějaká, téměř bez výjimky dosud nepoužitá, Krylova poetická, moudrá, hutná myšlenka. Hned ta první by se hodila i pro název případné české verze filmu. „Ustřihneme-li ptáku křídla, přestane létat. (Ale nikdy nezapomene, že létal.)“
Nebo před závěrečnou Rakovinou: „Spoutáme-li koně, neběhá a začne být užitečný. Spoutáme-li řeku, zemře.“
Kryl se většinou bez hnutí dívá do kamery, těma laskavýma očima po mamince, které jsou snad také v černobílém filmu světle modré. A když se jedinkrát v Bratříčkovi splete a musí začít znova, i to patří ke člověčenské vůni celého dokumentu, ostatně prvnímu Krylovu zahraničnímu počinu.
Kdyby se snad České televizi nebo jiné nepodařilo letos tento snímek uvést k písničkářovým nedožitým pětasedmdesátinám, i tak už se Krylovi potomci mají nač těšit. Nakladatelství Galén vydá, asi pod názvem Poddat se nemíním, knížku největšího znalce Krylova rodu, Vojtěcha Klimta, především o historii Krylovic knihtiskárny, ale taky například o grafických listech nejmladšího z Karlů, jehož písničky zůstávají aktuálnější a varovnější než by nás před třiceti lety napadlo.
Nejčtenější články