Roberto Alagna umocní každou Carmen
Během posledních devíti let se newyorská Metropolitní opera ve svých přímých přenosech vrátila k Bizetově Carmen už potřetí. Byla to sázka na dvě jistoty: jednak na dílo, které při pařížské premiéře v roce 1875 propadlo, ale dnes si jeho melodie píská celý svět, jednak na tenoristu Roberta Alagnu, představitele hlavní mužské role Dona Josého.
Ze sobotního přenosu do českých kin nebylo od začátku pochyb, že se Alagna na jevišti MET cítí jako doma. Hrálo pro něj všechno, nejen hlasová pevnost, širokodeché melodické oblouky, bohatá dynamika a stále suverénní výšky. I jeho důvěryhodná, vesnicky prostá tvář zděděná po sicilských rodičích, a mimochodem podobná pražskému Josému padesátých let, Bohumíru Víchovi.
Existují tenory lesklejší, kovovější i objemnější, ale sotva tak vroucné. Alagnův José rozdává své srdce nejen v proslulé květinové árii a v duetu s vesnickou dívkou Micaelou, ale v každé větě své úlohy.
Český posluchač a divák má pochopitelně navíc i vzpomínku na vůbec první přenos z MET 15.prosince 2007 s Alagnou a Netrebkovou v Gounodově opeře Romeo a Julie. A kdo měl to štěstí, zažil 16.ledna 2010 Alagnu i v první ze tří přenášených Carmen, s lotyšskou mezzosopranistkou Elinou Garančovou.
A právě k této inscenaci režiséra Richarda Eyra asi budou ještě nějaký čas směřovat další porovnání. Ne že by recenzentova paměť spolehlivě udržela, co bylo tehdy jinak než dnes v režii obnovené premiéry, připravené Paulou Williamsovou. Nicméně hlasy a zjevy tří různých Carmen v člověku zůstanou.
Každá byla jiná a všechny znamenité.
Hlasově takřka fenomenální Gruzínka Anita Rachvelišviliová oslnila před pěti lety málokdy slýchaným podmanivým altem. Elina Garančová se nám vtiskla do paměti propojením fyzické krásy a pohybového temperamentu se složitým myšlením, jiným, než se u divoké cikánky očekává.
O Cleméntine Margainové jsme se předem dočetli, kde všude už si jako Carmen udělala jméno. Od loňska i mnohokrát v MET, s různými tenoristy a dirigenty. Nová Carmen, hlasově typická mezzosopranistka a zjevově ničím zvlášť odlišná od svých cikánských a pašeráckých družek Frasquity ani Mercédes, nedosahuje uhrančivosti svých předchůdkyň v MET, přesto je od začátku ohniskem všeho napětí. Její žár je víc vnitřní, není v ní nic efektně démonického, neukazuje hlas. Ale předtucha smrti je v celé této postavě všudypřítomná.
Je plná osudovosti, bez stínu hysterie. Ani prstenem, který vrací svému bývalému milenci Josému těsně před svou smrtí, po něm nehodí, jak bývá divák zvyklý.
Kdybychom o toreadorovi Escamillovi věděli jen to, co nabízí představení, těžko bychom chápali, co na něm Carmen tak uchvátilo. Třiačtyřicetiletý Alexander Vinogradov, ruský basista z typické italské školy, který už poznal taktovku Zubina Mehty, Daniela Barenboima, Valerije Gergijeva i Semjona Byčkova, nezazpívá ani tón jinak než zvukově dokonale, jak při ukázkové hodině zpěvu. Ostatně učí zpěv na vysoké škole v Berlíně. Od sólistů v MET jsme ale už dávno zvyklí něčemu podstatnějšímu, nejen po herecké stránce.
Co všechno může naopak obsáhnout „jen“ krásný hlas a pěvecké umění, to předvedla jednačtyřicetiletá polská sopranistka Aleksandra Kurzaková coby Micaela. V MET se uvedla už před čtrnácti lety jako Olympia v Hoffmannových povídkách. Před čtyřmi roky se stala manželkou Roberta Alagny. Zpívá všechno od Královny noci v Kouzelné flétně až po Desdemonu v Otellovi, ale aby ji člověk obdivoval, k tomu stačila ta sobotní Micaela. Prostinká jako husopaska, cudná jak vesničanka prvně ve velkém městě, vnesla do inscenace Carmen dobrotivost a čistotu, na jakou tam zpravidla kvůli samým démonům nezbývá místo. Po své árii měla daleko největší potlesk celého večera.
Jméno dirigenta Luise Lagréeho není zatím spojeno s výčtem působišť, který by vyrážel dech. Osmapadesátiletý elegán je však mistrem gestické úspornosti, rytmické přesnosti a dynamické jednoznačnosti. Sledovat ho zejména ve všech čtyřech předehrách byla radost i pro oči.
Kdy naposled recenzent viděl Carmen, kde by dirigent, Carmen i José byli rodilí Francouzi?
Nejčtenější články