Wagner skladatel opět přemohl své libreto Valkýry
I předposlední přímý přenos sezóny 2018-19 do světových kin včetně těch českých uplynulou sobotu zaslouženě rozburácel newyorskou Metropolitní operu jak když se hraje Puccini nebo Verdi. Uprostřed představení Valkýry se netleskalo jen proto, že stavba „nekonečných melodií“ Richarda Wagnera to vylučuje.
Publikum si vše vynahradilo o dvou přestávkách a na závěr představení, které trvalo pět a půl hodiny. Také návštěvnici z českých biografů věděli, co je čeká: hrála se obnovená inscenace z roku 2011. Dokonce i se stejnou nizozemskou sopranistkou Evou-Marií Westbroekovou v roli Sieglindy.
Valkýra je druhou částí Wagnerovy tetralogie Prsten Niebelungův a s výjimkou Německa se všude hrává zřídka, i když častěji než kompletní tetralogie. Důvod je prostý: jde o zpívání dlouhé, navíc v ošemetné poloze, stále poblíž horního okraje hlasových oborů. Což je pro většinu zpěváků těžší, než se za celý večer trefit do dvou tří efektních výšek.
Proto je wagnerovských specialistů jako šafránu a jméno českého hrdinného tenoristy Karla Buriana - prastrýce písničkáře Jana Buriana -, patří ke klenotům éry dirigenta Artura Toscaniniho v Metropolitní opeře.
Ostatně i letošní neúčast Jonase Kaufmanna, hlasově i herecky znamenitého Siegmunda z roku 2011, má nejspíš příčinu v hlasových obtížích tohoto tenoristy.
Oč se staronová Valkýra v MET může opřít a s čím naopak i ona může mít potíže, bylo tentokrát zřejmé od prvního tónu předehry. Při vší úctě k někdejším dlouholetým dirigentským výkonům Jamese Levina zní Wagnerova hudba v MET s Philippem Jordanem pestřeji, svižněji, s širší dynamikou a přitom průzračně. Čtyřiačtyřicetiletý Švýcar diriguje mimo jiné i Vídeňské symfoniky a je v něm cosi z mozartovské lehkosti. Autorovi této recenze se přitom vybavila scéna z románu Verdi od Franze Werfela, kdy se Giuseppe Verdi při pohledu do Wagnerovy partitury radostně podivil, jaká je to srozumitelná hudba...
Volný prostor pro inspirované hudební herectví hned od prvního dějství připravil kanadský scénograf Carl Fillon. Nezatěžoval divákovo vnímání zdůrazňováním symbolů, například očarovaného meče Notungu. Zejména ve srovnání s inscenací plnou nábytku z devatenáctého století, dovezenou v roce 2005 z Německa do pražského Národního divadla, zůstává newyorská Valkýra paradoxně současnější.
Vysloveným výtvarným, přitom výsostně účelným majstrštykem je pohyblivá trámová konstrukce ve druhém a třetím dějství, sloužícím řadě významů, včetně koňského spřežení pro slavnou jízdu valkýr.
Protože sám Wagner považoval Valkýru za příklad svého vysněného Gesamtkunstwerku - souborného uměleckého díla, kde byl autorem hudby, textu i scény -, jde mu na vrub i to, co se nepovedlo a co je brzdou především prvního jednání: mnohomluvné, popisné libreto, přeplněné postavami severského bájesloví.
Brněnský grafik a hudební publicista Boris Klepal se kdysi pokusil s humorným nadhledem v rozboru Prstenu Nibelungova aspoň o stručný popis děje Valkýry. Vyšlo mu to na tři stránky strojopisu.
Wagner ve svém libretu zřejmě nerad škrtal. Kdo si příběh vysvětluje jako pád kapitalismu, má zrovna takovou „pravdu“ jako ten, kdo na to jde s analytickou psychologií Carla Junga.
Jak ale napsal muzikolog Harold Schonberg v Životech velkých skladatelů: „...ať už jsou bláznivé ideje narcisistních režisérů jakékoli, při poslechu Prstenu se vždy stane něco jako zázrak. Všechny výklady zmizí a posluchač je vtažen do něčeho prvobytného, nadčasového, kde jsou ve hře elementární síly.“
Kdo neumí německy, nezamotá se do erotických pletek bohyň, bohů a valkýr z Valhally, síně padlých, a soustředí se jen na hudbu, může absolvovat Valkýru jako úžasný zážitek.
Všichni sólisté do jednoho znějí nádherně, i ten jediný, kdo má tolik přes váhu, že se coby Siegmund pokaždé špatně zvedá z kolen, australský tenorista Stuart Shelton. Jeho milostný lyrismus se třpytí i v nejtišších odstínech; kdeže jsou staré pověry o wagnerovských řvounech? Potvrzuje, co předvedl už před třemi roky v titulní úloze Tristana.
Eva-Maria Westbroeková prý zrovna tak důvěryhodně jako Sieglindu zpívá Pucciniho, Janáčka, Smetanu nebo Martinů. Pro kameru je výraz její tváře snad ještě větší dar než u Anny Netrebkové.
S takovou mileneckou dvojicí a Wagnerovými melodiemi lze i upovídané první jednání dá vyslechnout takřka bez dechu. I s rakouským basistou Güntherem Groissböckem jako žárlivým, surovým a přesto netuctovým Hundingem, manželem Sieglindy.
Zbytku představení vládne mezi muži americký basbarytonista Greer Grimsley. V pražském Národním se tento vysoký a štíhlý hlasový suverén představil už před devatenácti lety jako Kurvenal v Tristanovi a Izoldě, v MET se prvního přímého přenosu dočkal až teď jako dvaašedesátiletý. Tetralogií má za sebou úctyhodně, boha Wotana musí už znát klíp neř Wagner.
Další povedená debutantka přímých přenosů je padesátiletá americká sopranistka Christine Goerková. Jestliže už před dvaceti lety dostala dvě ceny Grammy, není divu, že obávanou rolí Wotanovy bojechtivé, ale zároveň lidsky citlivé dcery Brünnhildy naplňuje pěvecky i herecky celé poslední jednání.
Počtem not nejmenší, přesto nezapomenutelnou úlohou je Wotanova věčně podváděná a nikdy se nevzdávající žena Fricka. Zpívá ji „naše“ známá Ježibaba z Dvořákovy Rusalky, teď sedmatřicetiletá Američanka Jamie Bartonová. A jako v Ježibabě, stále „úžasná altistka a od přírody strhující komediantka zamilovaná do všech svých gest.“
V MET je radost z obojího: potvrzených jistot i nových objevů. Alespoň našincovu uchu nových. Sečteno, podtrženo:
Wagnerově mytologii navzdory při Prstenu se opět stalo něco jako zázrak.
Hodně tomu pomohli ti, kdo nechali každému sólistovi, co je mu vlastní: režisér Robert Lepage a režiséři obnovené inscenace J.Knighten Smit a Gina Lepinski.
Nejčtenější články