Sezona přenosů skončila operou o víře pod gilotinou
Šestnácti břesknými zvuky dopadající gilotiny skončilo tuto sobotu třetí, poslední představení Poulencových Dialogů karmelitek a tím i další sezóna přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery do českých kin. Dramaturgicky proti tradicím, ale v duchu, jakým teď slavnou Met vedou generální ředitel Peter Gelb a její čerstvý šéfdirigent Yannick Nézet-Seguin.
Co asi příběhu z francouzské revoluce řekli návštěvníci českých kin?
Zatímco jakobínská hrůzovláda skončila v roce 1794 deset dní po popravě karmelitek z Compiegne, devastace řeholnic v Česku trvala bezmála čtyřicet let. Dalších třicet roků se státní zákonodárci hrdlují s církví alespoň o řádový majetek.
Na uvedení nejvýznamnější z pěti oper Francise Poulence, člena meziválečné Pařížské šestky, samozřejmě nebylo v časech nejedlovské muzikologie a jejích opatrnických pokračovatelů ani pomyšlení. Když se toho režisér František Preisler starší v roce 2000 konečně odvážil v Opavě, musel si Dialogy karmelitek sám přeložit.
Poulencova opera sice zdaleka není jen o víře, ale bez víry by nevznikla.
reklama
Na začátku různých zpracování příběhu o karmelitánkách byla novela Gertrudy von Le Fortové. Její novela Poslední na popravišti vyšla v Olomouci roku 1941 v překladu katolického básníka Jana Zahradníčka. Novela inspirovala i Georgese Bernanose k její volné dramatizaci ve hře Dialogy karmelitek. U nás ji v překladu Evy Musilové pohotově uvedlo v roce 1991 Divadlo za branou.
Poulenc, o kterém hudební kritik Claude Rostand napsal, že je napůl darebák, napůl mnich, sice Dialogy karmelitek začal psát až čtyřiapadesátiletý, ale s "darebáctvím" skončil o osmnáct let dřív. Když se mu při autonehodě v roce 1935 zabil jeho důvěrný přítel Pierre-Octave Ferroud, vrátil se ke katolické víře svého mládí.
Od jazzových hrátek Pařížské šestky zamířil k duchovním, hlavně vokálním skladbám. Protože nikdy soustavně nestudoval kompozici, zůstala mu cizí módní atonalita. Měl cit pro harmonii, jeho oblíbeným nástrojem byl nadále klavír a víc než ke smyčcům se přimknul k dechovým nástrojů. Obecně býval řazen k neoklasicismu, ať už v dobrém či horším slova smyslu..
Dialogy karmelitek napsal na výzvu milánského divadla La Scala. První melodická linka ho prý napadla v jednom římském knihkupectví, když listoval v Bernanosově hře. Přesto mu Dialogy zabraly tři roky, víc než cokoli jiného. Premiéra v La Scale 26. ledna 1957 byla ještě italská, od následujícího pařížského provedení se hrálo už francouzsky.
Ze slavných hudebních vlivů bývaly publicisty uváděny předklasická chrámová hudba, Pucciniho opera Sestra Angelika i Debussyho Pelléas a Mélisanda.
Nesporné je, že všechna hudba, původní či jakkoliv odvozená, slouží v Dialozích karmelitek libretu. A to ji vynáší nejen nad starší zhudebněnou náboženskou tématiku, ale také nad tu, která měla teprve vzniknout. Včetně rockové opery Jesus Christ Superstar, o jejích nápodobách ani nemluvě.
Dialogy karmelitek se odehrávají takřka výhradně v klášteře nebo v chrámu, prázdném jako protestantské modlitebny. Od počátku se mezi všemi sestrami plíží strach nejen z tušených a nenávistných revolucionářů, ale ještě větší z vlastních osobních nejistot. Prakticky bez uzavřených výstupů, jen v trhavých dušezpytných monolozích a dialozích, se každá řeholnice zpovídá, většinou spíš sama sobě, ze svých strastí.
Nejdramatičtější je v notách, slovech, doprovodné hudbě, ale především v hlasu a gestech finské sopranistky Karity Mattily postava umírající převorky Madame de Croissy. Patří jí víc než první polovina představení a postel k umírání. Snaží se o nemožné: zachovat si důstojnost a klid. Ale když se v jednom okamžiku rouhá i Bohu, každý jí rozumí. Tohle zahrát bez sebemenšího náznaku hysterie nebo rutiny je nad recenzentské chápání.
Svým způsobem postavu ještě složitější hraje americká mezzosopranistka Isabel Leonardová. Její mladá novicka Blanche vlastně neví, před čím prchá ze světa do kláštera. Nerozumí si s otcem, bratrem, ani s novými sestrami.
Leonardová má pro tu roli možná příliš krásný mezzosoprán i tvář a ještě málo prožitého. Její křehkost a zranitelnost je ale hodná důvěry a soucitu. V závěru opery, kdy se po dlouhém váhání přidá ke svým odhodlaným sestrám a jde jako poslední karmelitka pod gilotinu, je nejsilnější. Jestli z této zpěvačky časem nevyroste nová hvězda Met, pak zbývá jen kroutit hlavou.
Podobně své, výrazné a originální jsou ztepilá, majestátní americko-polská sopranistka Adrianne Pieczonka jako nová představená Madam Lidoine a skotská mezzosopranistka Karen Cargillová jako prostá a dobrotivá Matka Marie, hlasy jeden krásnější než druhý. Ve své jednoduchosti, mladické naivitě a víře zůstává nezlomná, světélko až do konce, Constance americké sopranistky Erin Morleyové.
Mužské role, bez výjimky drobné, jsou obsazeny nepochybně, ve srovnání s ženskými ale přece jen vycházejí akademičtěji.
Jak může působit tak celistvě a pohnutě inscenace z roku 1977, jejíž režisér John Dexter je dávno po smrti a kterou jen poobnovil David Kneuss? Předně jsou Dialogy karmelitek samy o sobě skutečné psychologické drama, kterému neúprosný čas neškodí, jen spravedlivě - a krutě - pomáhá. A šéfdirigent Yannick Nézet-Seguin dokáže i ze zdánlivě obyčejných hudebních pasáží vynést do plného světla takové drahokamy, jako jsou ve druhém dějství Ave Maria nebo Ave verum.
Nejčtenější články