Soňa Červená ovoněla pražský Ungelt Paříží
Mít Soňu Červenou – to je dar od divadelních bohů. Poznali to postupně v Brně, Olomouci, Berlíně, Bayreuthu, Vídni, San Francisku, Lipsku, Mnichově, Hamburku, taky v Austrálii. Měli na to víc než sedmdesát roků.
Jenom menší část z té doby věnovala rodné Praze.
Ale, jak se také jmenuje knižní životopis Červené: Stýskání zakázáno. A takový je i celý večer, který teď třiadevadesátiletá pěvkyně jednou měsíčně uvádí na kamenné scéně Divadla Ungelt v Praze.
Někdejší světová operní mezzosopranistka, dvojnásobná německá komorní pěvkyně, šansoniérka, divadelní a filmová herečka zpívá a vypráví jen o svých radostech. Oslavuje kabaret. Červenou sedmu, kterou v Praze ještě před první světovou válkou založil její otec Jiří Červený, a jeho Hradec Králové, francouzské skladatele Francise Poulenka a Erika Satieho i p ařížská rošťáctví mladého Bohuslava Martinů.
Líp než jeho Kuchyňskou revuí čili Pokušením svatouška Hrnce ten večer v podzemí Ungeltu snad ani začít nemohl. Co Martinů v roce 1927 napsal pro taneční avantgardu Jarmily Kröschlové a vypravěče Miloše Nedbala, to musí toliko slovně vyperlit Soňa Červená – ale jen z poloviny! Manžele Hrnce a Pokličku, svůdnici Kvedlačku, záletného Utěráka a obstarožního Smetáka totiž vykreslí klavírní virtuóz Karel Košárek, od teď až do konce večera téměř rovnocenný, technicky i stylově brilantní partner Soni Červené.
Košárkovi patří v následujících šesti drobných skladbách i závěr první poloviny. Poulenkův málo známý Šanson pro Edith Piaf potěšil nejen přítomné frankofily. Po nedávném uvedení skladatelových Dialogů karmelitek newyorskou Metropolitní operou jakoby se Praha ohlédla do svého meziválečného pařížského ladění.
Soňa Červená se vrátila před čtyřiaosmdesát očekávajících posluchačů v dalším ze tří kostýmů návrhářky Liběny Rochové; po karetně kalhotovém černobílém si dopřála salonní eleganci. Nebyla by však rodem komediantka, kdyby i tu nádheru trochu neuzemnila kejklováním s černou šálou během rozmarných Zpěvů sladké Francie v překladech Hanuška Jelínka.
Několikrát se posluchači vybavily vzpomínky na Hanu Hegerovou: detailní mimická i gestická přesnost, úspornost, věcnost, jemný humor a erotiko o síle lučního vánku – tím vším jsou si obě velké dámy českého umění podobné.
Červená navíc vkládá do představení svůj osobitý a obdivuhodný vztah k historii žánru. Aniž by sebemíň poučovala, tu a tam nabízí publiku střípky z kabaretní faktografie. Slavný Bugatti step třeba připomene závodníkem Louisem Chironem a návštěvnou Jaroslava Ježka, Voskovce a Wericha na brněnském okruhu. Od toho se pak ještě ostřeji odpíchne Košárkovo podání, dynamicky bohatší než u známých nahrávek.
Potěšení z instrumentální virtuozity i repertoárové nevšednosti zlínského rodáka, absolventa akademií v Praze i v Dallasu, vrcholí třemi Gershwinovými preludiemi pro klavír.
Dramaturgickým Taxisovým příkopem byly pro Soňu Červenou závěrečné písničky Ta smutná, Podzimní píseň a Písnička z mládí. Jak jinak, než všechny otcovy. Zazpívala je naplno, přesvědčivě, bez sentimentu. V hlasové formě bezmála srovnatelné – máme-li použít měřítko nejvyšší a nejpřiléhavější – s posledními nahrávkami Charlese Aznavoura. Svým humorem neušetřila ani tatínka, který psal „Kdy je ten čas, kdy jsem já bývával mlád“ – a bylo mu teprve třicet.
Co snad v některých polohách chybělo zvukové pronikavosti, vynahrazovala bezpříkladná oddanost české deklamaci.
Od roku 2001, kdy Červená prosadila na Malé Straně ulici Jiřího Červeného, zas má český kabaret své velké dny. Každý měsíc vyprodáno, až do konce roku. A jistě nejen proto, že každý by si přál vypadat po devadesátce jako dáma z vltavského nábřeží, co se den ze dne na něco těší.
Nejčtenější články