Nacerno.cz

· Dojmy z koncertů a divadel · Hudební nahrávky · Hudební recenze · Knihy       

Vydáno 11.11.19 O kultuře a hudbě->Hudební recenze

Nejpohlednější operní inscenace nestárne, ale kritik se spletl
Většina oper Giacoma Pucciniho se na světové scény vrací jak tažní ptáci. Madama Butterfly do newyorské Metropolitní opery za posledních třináct roků už potřetí. Navíc ve stejné režii, choreografii, výpravě i kostýmech.

Přímý filmový přenos pro 350 000 diváků v 70 státech měl minulou sobotu zvláštní příchuť pro české pamětníky okradené nejedlovsko-očadlíkovskou estetikou, podle níž Pucciniho umění bylo „nesporně úpadkové.“ Až právě Butterfly byla první Pucciniho opera, kterou po únoru 1948 mohli v Praze vidět.



Inscenace v MET byla věnována především památce jejího britského režiséra Anthonyho Minghelly, ale i představitele  Pinkertona z roku 2009, nedávno zemřelého italského tenoristy Marcella Giordaniho.



A stala se věc v dějinách MET, natož pak pucciniovských inscenací, nevídaná. Návštěvnické vavříny si spíš než sólisté, vyzbrojení neselhávajícími melodiemi, odnesli inscenátoři



v čele s Minghellou. (Což se opět mírně podobá efektu, jaký v 50.letech měla ve Smetanově divadle výprava Františka Tröstera.)



     Že by většina operních diváků znala Minghellu už jako režiséra filmu Anglický pacient, oceněného za rok 1997 devíti Oskary? Každopádně při nástupu nového generálního ředitele MET Petera Gelba v roce 2006 byla jeho pozvánka pro Minghellu úžasným manažerským činem, největším vedle mezinárodních koprodukcí (v případě Butterfly s Anglickou národní operou a Litevskou národní operou) a přímých přenosů do světových kin.



     I když největší údiv přinesl první přenos 7.3.2009, ani v tom nejnovějším neztratily svou sílu stavební prvky Minghelova týmu: bohatá barevnost kostýmů gejš i hodnostářů podle čínské návrhářky Han Fengové, Levinovy posuvné stěny v domě pro Butterfly, tradiční japonské loutky ovládané černě zastřenými vodiči souboru Blind Summit Theatre v intencích Minghellovy manželky, choroografky Carolyn Choaové, na černém pozadí téměř neviditelnými; úhrnem nepřetržitá souhra světla a stínů designera Petera Mumforda, pohádkové fantazie a japonské reality z počátku minulého století.



Ani vteřinu ale nic nesklouzává do hračičkářského folklorizmu. A stejně tak měl pevně v rukách práci s asijskými motivy Puccini. Nade všemi tvůrčími příkazy pro něj stál ten, o kterém psal na sklonku života v dopise příteli: „Všemocný Bůh se mě dotkl svým malíčkem a řekl: piš pro divadlo – pamatuj, jen pro divadlo.“ Po neúspěšné premiéře Butterfly v milánské Scale ji v letech 1904-1907 celkem čtyřikrát přepracoval, aby i ona začala vyprodávat divadla.



Pokud se Puccinimu zdálo málo divadelní, co mu předložili libretisté, dohonil to áriemi, ansámbly, sbory a orchestrem.



Obdivovatelé jeho hudby se shodnou v tom, že nejlíp psal ženské úlohy. U Butterfly to lze třikrát podtrhnout.



Dětská upřímnost, s jakou Butterfly říká svému americkému ženichovi: „Dnes právě je mi patnáct“ je stejně důvěryhodná jako její velká árie o čekání na loď, která jí má po třech letech vrátit jejího muže.



Butterfly, jaká by vypadala na patnáct, sotva kdy někdo slyšel. Taková teď není ani čínská sopranistka Hui He. V MET tu roli zpívá už dva roky, je jí sedmačtyřicet a původně měla mozartovský mezzosoprán; hlubší tóny jí znějí stejně lehce jako vysoké. Není to žádná cupitavá gejša, jejímu hlasu i herectví nejvíc vyhovují polohy mezi smutkem a nadějí. Její předchůdkyně v přenosech z MET, Patricia Racettová a zvláště Kristina Opolaisová, byly v prvním jednání suverénnější, výkon Hui He gradoval a vposledku víc dojímal. Scénám se svým a Pinkertonovým tříletým synkem-loutkou vdechla život a přitom ponechávala místo divákovou domýšlení.



Její služebná Suzuki, americká mezzosopranistka Elizabeth DeShongová, vládne jedním z nejplnějších současných mezzosopránů a reperoárovým rozpětím od Händela až k současnosti. V jejím zpěvu i mimice jsou od začátku upřímné, byť potlačované, ale stále bolestnější obavy o budoucnost Butterfly. Tato Suzuki toho ví o životě z celého svého okolí nejvíc, proto nejvíc trpí. Málokdy jsme byli tuto roli schopni tak vztáhnout na své vlastní životní zkušenosti. 



Jediným, zato naprosto nepřehlédnutelným a nepochopitelným omylem sólistické sestavy je americký námořní důstojník Pinkerton. Osmatřicetiletý Ital Andrea Caré sice svým polnicovým, vpodstatě hrdinným tenorem hravě zazpívá cokoli, ale tím to končí. Jakoby někdejší Pavarottiho žák nevěděl co je to polohlas, natož pianissimo. Rolí Pinkertona kladl Puccini na tenory sice menší nároky než třeba na Rudolfa v Bohémě, kde si Jussi Björling a dokonce i Luciano Pavarotti někdy snižovali velkou árii o půltón. Tím spíš by ale měla vyniknout tenorová lyričnost a plastičnost. Že Caré vypadá o patnáct kilo těžší než před deseti lety v Benátkách jako Ctirad v Janáčkově Šárce, je zvláštní. Horší je jeho sošné strnutí před důležitými výstupy včetně milostných. To jsme ještě v MET nezažili. (MILÍ ČTENÁŘI, ZA CELÝ PŘEDCHOZÍ ODSTAVEC SE OMLOUVÁM!!! PŘED PŘEDSTAVENÍM JSEM BOHUŽEL PŘEHLÉDL OZNÁMENÍ, ŽE KVŮLI NEMOCI ANDREY CARÉHO PŘEVZAL TOHO VEČERA PINKERTONA NA POSLEDNÍ CHVÍLI BRUCE SLEDGE.)



Mužským rolím je přitom věnována velká péče, nic nejede ve vyjetých kolejích. Malý příklad za všechny: pojetí role bohatého nápadníka nešťastné, ale až k sebevraždě hrdé Butterfly, knížete Yamadoriho. Žádná komická figurka, závislá na dohazovači; sebevědomý, dobyvačný, vášní posedlý šlechtic. A proto i silný protihráč.



Třebaže ze čtyř hlavních postav vytváří tu nejmenší, Sharplesse, amerického konzula v Nagasaki, právem sklidil snad největší závěrečný potlesk brazilský barytonista polských rodičů, padesátiletý Paolo Szot. Z role Američana má výchovu, nehranou lidovost, citlivost, praktičnost, poživačnost. Z polské interpretační školy, kterou začal v známém souboru Slask i jako tanečník, italskou techniku i aristokratické způsoby, připomínající poválečnou hvězdu Andrzeje Hiolského.



Mimořádně silným zážitkem staronové Madama Butterfly bylo kupodivu pár minut beze slov, intermezzo před posledním dějstvím. Pier Giorgio Morandi, který začínal jako hobojista milánské Scaly, se za dirigentským pultem choval jako v celém představení, střídmě a úsporně, vědom si svých schopností.



Posluchač měl čas nechat si znovu všechny motivy projít hlavou a nabrat naději do život. Pokud se mu to všechno ovšem nezdálo „nesporně úpadkové“.  



Zdroj: idnes 2019-11-11   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Nejpohlednější operní inscenace nestárne, ale kritik se spletl
(počet příspěvků: 0, poslední: 2019-11-11 22:58:44)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Maximální úspěch Glassov
Nejpohlednější operní in
Turandot nevítězí jen fo
Soňa Červená ovoněla pra
Sezona přenosů skončila
Háček Jana Spáleného je
Karel Kryl byl první vel
Sedmé nebe s Rhiannon Gi
Wagner skladatel opět př
Donizetti plný gagů a te
 bullet  Nejdiskutovanější
Moje pořady koncem roku 2019 a v roce 2020 (311)
Naše vypálené iluze (109)
AKTUÁLNĚ! - VE ŠVANDOVĚ DIVADLE 3X VÁCLAV NECKÁŘ (99)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Přechytračíme i USA? (60)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (45)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist