Komentáře ke článku:
Zdeněk Urbánek žil odvážně a klukovsky
Komentář ze dne: 18. 06. 2008 11:54:08
Autor: Josef Škvorecký
Mail: @
Titulek: Můj první pražský kamarád
| (Poznámka JČ: Kvůli deníkové uzávěrce musely Hospodářské noviny otisknout Škvoreckého text 17.června zkrácený. Věřím, že plné znění čtenářům přiblíží Škvoreckého podobně barvitě, jako kniha \\\"Škvorecký Dorůžka, Psaní, jazz a bláto v pásek\\\", 2007 Literární akadmie).
Milý Jirko, Tvoje žádost přišla opravdu v nevhodnou dobu. Za chvíli vezu Zdenu na prohlídku do nemocnice a nestihnu tvůj termín jinak,. než teď.
Zdeněk Urbánek byl můj první kamarád, kteého jsem našel v Praze. Chodili jsme spolu do party kolem Jirky Koláře a kolem Jindřicha Chalupeckého. Toho jsem tehdy považoval a hlavního arbitra literatury u nás, a tak jsem mu dal přečíst pracně na stroji opsané Zbabělce. Vrátil mi je s poznámkou, že to není literatura. Naštěstí u toho byl Zdeněk, zmocnil se rukopisu, přečet ho za den a noc a odnesl Lád´ovi Fikarovi, který se už jednou pokusil vydat můj rukopis Konec nylonového věku, který cenzoři zakousli a Láďu to tehdy málem stálo místo. Tak teď vydal Zbabělce, Urbánek se stal vlastně ubjevitelem toho románu pro českou literaturu a Fikarovi se podařilo být za román vyhozen z Českosloenského spisovatele.
Zažil jsem potom se Zdeňem moho příhod, třeba na společné cestě do Norska, naší první na Západ (nechali jsme doma jako rukojmí manželky) a mnoho jiných. Pak jsem ho viděl, když přijel k nám do Toronta v listopadu 1969, bydlel nás a měl malér, spad s postele a zlomil si zub. Pro cestovatele z lidového Československa to mohla být pohroma, protože zubaři jsou tu drazí. Ale milá Dr. Biličová mu zub zpravila gratis, protože patří k těm českým doktorům, kteří čtou knihy. Zdeněk odjel, a v Paze se jenom otočil, tam to prasklo, tak přiletěl zpátky v Havlově prezidentském letadle, už jako ministr čehosi. U nás v nakladatelství jsme dávali party, na niž se Zdeněk zapovídal s jedním profesorem angličtiny, který tu učí Shakespeara, takže zapomněl včas odejít na ulici, kde se právě rozjížděla kolona prezidenstských aut, směřující na letiště, odkud měl prezident letět do New Yorku. Naštěstí můj švagr prorazil kolonu policajtů, poslední auto zadržel a Zdeněk to taktak stihl. Pak odletěl a já ho uviděl už jenom jednou, když jsem ho naštívil na Letné v bytě nakého jeho příbuzného, u něhož trávil své poslední dni.
Byl to věrný kamarád, nezapomenu na něho.
R.I.P. Josef Škvorecký
Na víc jsem se nezmoh, nezlob se, musím letět.
Tvůj Pepík |
Reakce na komentář...
"Můj první pražský kamarád"
Zobrazit komentáře |
Nejčtenější články