|
| |  |
| O kultuře a hudbě->Hudební recenze |
Sezona přenosů skončila operou o víře pod gilotinou
Šestnácti břesknými zvuky dopadající gilotiny skončilo tuto sobotu třetí, poslední představení Poulencových Dialogů karmelitek a tím i další sezóna přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery do českých kin. Dramaturgicky proti tradicím, ale v duchu, jakým teď slavnou Met vedou generální ředitel Peter Gelb a její čerstvý šéfdirigent Yannick Nézet-Seguin.
Co asi příběhu z francouzské revoluce řekli návštěvníci českých kin?
...více
|
|
| |
| |
| O kultuře a hudbě->Hudební recenze |
Roberto Alagna umocní každou Carmen
Během posledních devíti let se newyorská Metropolitní opera ve svých přímých přenosech vrátila k Bizetově Carmen už potřetí. Byla to sázka na dvě jistoty: jednak na dílo, které při pařížské premiéře v roce 1875 propadlo, ale dnes si jeho melodie píská celý svět, jednak na tenoristu Roberta Alagnu, představitele hlavní mužské role Dona Josého. ...více
| |
| |
| O kultuře a hudbě->Hudební recenze |
Nový něžný vzkaz písničkáře Slávka Janouška
„Jak roky jdou, jdou, jdou, jsem čím dál menší brankář v čím dál větší brance,“ zní jeden z nejoriginálnějších a nejdůležitějších veršů nového alba Slávka Janouška nazvaného Tohle je vzkaz. Vzkaz od písničkáře už dávno srostlého s jižní Moravou, ale narozeného roku 1953 v Ústí nad Orlicí.
Byl to dobrý rok. Upili se v něm Stalin s Gottwaldem, na svět přišli Jaromír Nohavica, Jiří Dědeček a Slávek Janoušek.
Pro pětašedesátníky je věru čas se ohlížet za životem. Jediný z nich s tím nespěchá a čeká, stále sarkastický a rozjetý Dědeček. Nohavica se do pocitů starého muže vezpívával už ve středním věku a Janoušek se k veršům čínského básníka Li Po, které kdysi objevil ve školní čítance, teď vrací na svém sedmém studiovém albu.! ...více
|
|
| | |
| O kultuře a hudbě->Hudební recenze |
Netrebková a ovace verismu z časů Carusova mládí
Řekni verismus – a vybaví se ti Leoncavallovi Komedianti, Mascagniho Sedlák kavalír a čtyři, pět trháků Giacoma Pucciniho. Víc autorů tohoto stylu na pomezi realismu a naturalismu mají pod kůží jen operní nadšenci. Takoví předevčírem dlouho tleskali nejen na konci Adriany Lecouvrerové v newyorské Metropolitní opeře, ale po každé árii. A plno bylo také během přenosu do 25 českých kin, najmě pražského Světozoru. Nesrovnatelné s dlouhodobě nízkým ohlasem přenosů současných oper do zdejších biografů. ...více
|
|
| |
| |
| O kultuře a hudbě->Hudební recenze |
Muhly má blíž k Janáčkovi než k Hitchcockovi
Málokdy sleduje přímý přenos z newyorské Metropolitní opery tak prořídlé publikum jako minulou sobotu v kině Světozor. Na programu byla Marnie. Nepomohla jí výjimečnost sedmadvacetiletého Američana Nika Muhlyho, jediného současného skladatele, jemuž MET hraje dvě opery. (Zatím ne jeho první, Dark Sisters.) Nezabralo Muhlyho opakované přihlášení se ke vzoru Leoše Janáčka a dokonce ani dráždivost námětu, proslaveného v roce 1964 filmovým thrillerem Alfreda Hitchcocka. ...více
| |
| |
| O kultuře a hudbě->Hudební recenze |
Pucciniho oblíbená opera v dokonalém pěveckém podání
O vlastenectví Emy Destinové máme celovečerní film. Ale teprve přímé přenosy inscenací z newyorské Metropolitní opery do světových kin zdůrazňují, co tvář z naší dvoutisícikorunové bankovky dodnes znamená pro světovou hudbu.
Tak tomu bylo i během sobotního uvedení opery Giacoma Pucciniho Děvče ze Západu. Znovu se v komentářích ozvalo jméno Destinové. Při tamní premiéře v roce 1910, kterou za účasti skladatele dirigoval Arturo Toscanini, zpívala „božská Ema“ titulní roli. Jejím partnerem byl nejslavnější tehdejší tenorista Enrico Caruso.
...více
| |
| |
|
|
|
Nejčtenější články