 | |
| Týdenní komentáře |
Od Jazzové sekce ke Klausovi, od svobody k nesvobodě
Měli jsme někdy prezidenta, který by v jediném deníku polemizoval čtyřikrát během jedenácti dnů? Jeho články, rozestřené v LN od 17.5. (Nový úkol pro Radu Evropy?) po předvčerejšek (Egoismus versus bohulibé aktivity nevládních institucí), přinejmenším potvrzují Klausovu pracovitost a důslednost. A jsou-li prezidentovým hlavním tématem „nové formy ohrožení lidské svobody“, má o čem přemýšlet i novinář, který se teď sice denně čochní v Rožmberku, ale v letech 1965-90 neměl ani svobodu pracovat v jakékoli redakci. ...více
| | | 5 komentářů |
| |
| Týdenní komentáře |
Švihák lázeňský ve stopách Čochtanových a Krčínových
V hlavě písničku Vodňanského a Skoumala s varovným rýmem lázeňský/kázeňský, v kufru knížky o Voskovcovi a Wagnerovi, cédéčka i přehrávač, prvně v životě jsem vyrazil do lázní. Kvůli páteři do Bertiných. Stojí za třeboňskými hradbami, už od roku 1883. Pod okny bublá Zlatá stoka, působiště Werichova vodníka Čochtana z poválečného Divotvorného hrnce. Proti jejímu proudu jdete, až se setmí, v lese zabloudíte, zapomenete na Čochtana a uleví se vám teprve když vám na nočním horizontu Panna Maria a svatý Jiljí nasvěcují věž svého kostela. Zdánlivým dobrodružstvím nepatrně narušíte kasárensko-nemocniční režim, podle něhož v sedm snídáte, výběr ze tří jídel zaškrtáváte tři dny dopředu a měsíc dopředu víte na minutu přesně, kdy vás čekají všechny procedury včetně plynových obálek. ...více
| | 1 komentář |
|
| | |
| Týdenní komentáře |
Češi i Němci, opera i rock, a Richard Wagner vůbec
Až před sobotní půlnocí jsem se podle troubení aut dozvěděl, že Česko vyhrálo v semifinále hokejového šampionátu nad Švédskem. Takovou zpravodajskou prodlevu jsem nikdy v životě neměl. Jenomže přímý televizní přenos měl onoho pražského večera konkurenci v příslibu zážitků sdělovaných z očí do očí. V Paláci Akropolis zpívaly finské dívky zvané Värttinä a dalo se očekávat, že „vřeteno“ potvrdí, co tvrdíval Karel Plíhal a já myslel, že přehání: ve srovnání s Värttinä jsou i folkové hvězdy Steeleye Span vinárenská muzika. ...více
| | 1 komentář |
|
| |
| |
| Týdenní komentáře |
Dát Evropě duši a kultuře aspoň procento z rozpočtu
Až teprve když mi došla z Paříže pozvánka, uvěřil jsem, že na setkání o evropské kultuře 2. a 3.května zve francouzský prezident i mě. Ostatní našinci už byli v pořádku: ředitelé a předsedové (Eva Zaoralová z karlovarského filmového festivalu, Yvona Kreuzmannová z Tance Praha, Daniel Dvořák z Národního divadla, Roman Bělor z Pražského jara, Jiří Stránský z PEN klubu) jakož i pár kumštýřů. Třeba výtvarník a hudebník Petr Nikl nebo režisér Jan Svěrák. Jako doma se tam cítil publicista A.J.Liehm: jednak v Paříži žije, jednak se jako doma cítí všude, kde je dost kultury a důvodů k pochybování. „Na takovém setkání jsem už asi počtvrté a nic se dohromady nezměnilo,“ řekl a já byl rád, že se hlavně nemění on, ani pod osmi křišťálovými lustry v Elysejském paláci. ...více
| | | 3 komentáře |
| |
| Týdenní komentáře |
Emigrace není vhodné téma pro veřejnou koketérii
Z poúnorových i posrpnových exulantů by se bývalo dalo sestavit hned několik filharmonií i s výbornými dirigenty. Dodnes se mi vybavuje, s jakým steskem v hlase můj publicistický kamarád Leo Jehne pokaždé vzpomínal Jiřího Kouta nebo Zdeňka Mácala a je mi líto, že už se nedožil Koutova nastudování Tristana a Isoldy v Národním divadle ani Mácalova šéfdirigentství v České filharmonii. Ještě osobněji se mě dotýkaly odchody písničkářů, zvláště Karla Kryla, Jaroslava Hutky a Vlasty Třešňáka. Ať se Kryl tvářil jak chtěl bojovně, bolestně mu chyběla odezva českých posluchačů. S Hutkou to někdy bylo i horší. Po jednom nočním, nervózně chichotavém telefonátu („Promiň, já se totiž nikoho v Praze nedovolal“) jsem o něj začal mít strach; v Holandsku si předtím už vzal život Hutkův spoluhráč Hvězdoň Cígner. ...více
| | | 4 komentáře |
| |
|
| | |
| Týdenní komentáře |
Můžeme dnes ještě bez hanby jíti pražskou ulicí?
Vláda se kymácí už příliš dlouho. Odpor proti premiéru Grossovi přerůstá v ponižující lítost. Jak dávno tomu, co jsme se dívali do té milé tváře, která na předvolebním plakátovém kýči doplňovala okolorovaného Zemana i Buzkovou a posléze vstoupila do Strakovy akademie hlavním vchodem! Nějak mi dochází dech i slova. Jako mnohokrát během uplynulého desetiletí mi v podobné situaci vyvstane z paměti melodie Jana Buriana z jeho alba Poezie: „Z těch hrdých tužeb jediná mi zbývá: bez hanby jíti pražskou ulicí.“ V Burianem zhudebněné básni vzpomínal sedmatřicetiletý Viktor Dyk na své mladé sny: „být bojovník či mluvčí národa“. A to ještě nemohl ani tušit hloubku zklamání, do jaké bude až do konce svého života nahlížet v Masarykově republice. ...více
| | 1 komentář |
|
| |
| |
| Týdenní komentáře |
Havlovi slimáci, Stránského kotlina a Klausovo nebe
Zrovna od spisovatele Jiřího Stránského bych takový jazykový nesmysl a bohorovnost vůči polovině republiky nečekal. Minulou středu zde totiž v Úhlu pohledu psal, že „…tady v té naší kotlině dáváme světu na vědomí…“ Mnozí píší ještě hůř: „v české kotlině“. Všichni mají na mysli Českou republiku, ale výraz Česko jim nevyhovuje. Buď po nich při jeho zvuku lezou slimáci jako při exprezidentu Havlovi (dodatečně se k němu v Literárních novinách přidal i A.J.Liehm), nebo si nechtějí zadat u bližních včetně teologa Halíka („Tento patvar může používat jen barbar bez jazykové kultury“), případně problém odsunují jako Václav Klaus v anketě MF DNES (5.1.1998), „smutný z toho, že se pro republiku nepodařilo najít jednoslovný název. Stále doufám, že jednou vhodný název sám spadne z nebe.“ Krátce nato v LN (13.6.1998) zvolal historik Milan Machovec: „Jakými dějinnými potraty vznikl patvar Česko?“ ...více
| | | 22 komentářů |
| |
| Týdenní komentáře |
Jak to s námi politici zase jednou zkomunikovali
Nejdřív komunisté resuscitovali koaliční vládu tím, že se zdrželi hlasování o nedůvěře, načež si neogotwaldián Grebeníček pochrochtnul nad možností dalších hrůz: „…v případě, že se něco provalí, si tedy premiéra vychutnám.“ Mezitím si vládní krizi a žvanec mediální, někdy přímo televizní popularity už vychutnávali i jiní. „…zůstane tady jenom opravdu ten bordel,“ hřímal víc lidově než křesťansky Kalousek, jakoby právě procitl ze snu o neposkvrněném početí této vlády nebo chtěl jednou ranou trumfnout internetové hovniválové anonymy i Miloše Zemana. „…Gross se navždy zapíše do dějin jako politik, který patnáct let po pádu totality otevřel komunistům dveře k moci,“ věštil občansky a demokraticky Topolánek; buď vymazal z dějinné paměti fotografii Grebeníčka s Klausem na lánském balkonu, nebo považuje českého prezidenta za ne-moc. „Lidovci rozbili třetí koalici a my musíme říci jasné a srozumitelné ne takovému jednání,“ kontroval jménem UD-DEU její předseda Pavel Němec s rutinou demagoga, který předpokládá, že se už nikdo nezeptá, jestli rozbití oněch předchozích koalic bylo dobré nebo špatné. Jeho rychleji rozhodnutý spolustraník, ministr informatiky Vladimír Mlynář, svou degrossi zdůvodnil: „Celý život jsem hájil postoje, které jsou v rozporu s komunistickou stranou…“ Ten „celý život“ zní klatě husitsky. Protože ale při štvanicích na chartisty bylo Mlynářovi jedenáct a v roce 1989 třiadvacet, svých protikomunistických postojů se zas tolik nenahájil. ...více
| |
| |
| |
Nejčtenější články